Až občanské sdružení Hrzán sobě nasbírá potřebný minimálně půlmilion, nechá herci Jiřímu Hrzánovi vyrobit bronzovou bustu. Místo dostane na budově Gymnázia Pierra de Coubertentina, které komik vystudoval. Nyní už je na účtu prvních 11 tisíc. Přispívat můžete i vy, a to na účet u Raiffeisenbanky číslo 6855185001 / 5500. Jde o transparentní konto, takže veřejně k nahlédnutí.

Herec by se 30. března dožil 73 let. Život mu však předčasně ukončila jeho vášeň – pohyb ve výškách. V září roku 1980 opět šplhá po zdi domu. Jak jinak, než za ženou. Tentokrát však neúspěšně, pád nepřežil.

V den jeho výročí narození se v táborské Střelnici konal vzpomínkový večer, kterým společnost Hrzán k sobě nejenže připomněla táborského rodáka, ale také oficiálně odstartovala sbírku pro vznik plastiky.

V pořadu nazvaném shodně Hrzán sobě nechyběly jeho dcery herečka Bára Hrzánová a její sestra Tereza. Do Tábora přijela i Iva Janžurová, jeho častá kolegyně, herec a režisér Jan Kačer, který navíc ve čtvrtek zase zavítal mezi studenty bechyňské umělecko průmyslové školy. K této škole ho také váže studium.  S Janem Kačerem se  Jiří Hrzán na počátku své kariéry potkal v nově zformovaném Činoherním klubu.

Hrzán se narodil v Táboře jako syn zahradníka Edvarda Beneše v roce 1939. Zahradnictví a také dnes již neexistující dům mívali  Na Kopečku. Po smrti otce sem ještě Bára dlouhá léta jezdila za prarodiči.

Jakou máte nejintenzivnější vzpomínku na tatínka?

Ono jich je mnoho a vlastně s přibývajícím věkem dále přibývají. Hlásí mi je sami lidé. Jednak dnes moji kolegové a kamarádi z profese a pak lidi, kteří byli největšími přáteli mého tatínka. V každém městě jsou takoví dva až tři a kdybych dělala zářezy na futra, tak mi už nestačí. Jinak samozřejmě vzpomínky z dětství, to jsou takové ojedinělé chvilky, kdy jsme se potkali a jeli společně třeba na výlet. Ty jsou v podstatě nepřenositelné, takže jednu nejlepší nebo nejdojemnější historku nemám.

Jak jste mluvila o těch lidech, máte takové dva tři i v Táboře?

Víte, ti jsou po celé republice, ale třeba právě dnes mne oslovil pán, který s tátou v Táboře chodil do atletického oddílu. Přinesl mi fotografii, na níž Jirka dobíhá jako druhý do cíle závodu na 1500 metrů. Úplně jsem se vyděsila, protože vypadá úplně stejně jako dnes můj syn. Takže to je ten jeden.

Vracíte se ještě dnes na místo, kde tatínek v Táboře žil?

Dnes je to už zbourané, ale jako dítě jsem sem jezdila k babičce a dědovi do zahradnictví. Dědě zemřel, když mi byly asi čtyři roky, ale za babičkou a strejdou Jarkou jsem do toho krásnýho zahradnickýho baráčku jezdila celou dobu a mám k tomu místo dodnes vřelý vztah, i když dům již nestojí. Už tam ale nechodím, protože když sem jedu, tak hrát, a navíc z té rodiny už nikdo nežije. Není se  kam vracet. Takže já odehraju a jako medvěda mě zase naloží a odvezou (smích).

Vy krásně říkáte svému otci Jirka. To bylo u vás zvykem?

Tak to nějak dopadlo, pravděpodobně jsem mu tak říkala i jako dítě. Máma mu taky říkala Jirko, oni si neříkali maminko a tatínku, a já si uvědomuju, že i můj syn mi říká Barunu, Báro, maminko. Když jde do tuhého, tak jsem maminka a vím, že je zle, že pravděpodobně budu muset zasahovat.

Váš tatínek byl živel, chtěla byste s ním hrát?

To určitě. Ono je to jenom zdání, že byl živel. My, co jsme od cirkusu, vypadáme pro civily divoce, ale v podstatě jsme v práci velice spořádaní a organizovaní. Taky jsem si myslela, že je nejstrašnější mít na jednom místě pět herců najednou, ale když se dostanu mezi „normální, slušný lidi“, třeba když cvičím jógu, tak koukám, jak my, herci, jsme poslušní, připravení, potichu a nerušíme výklad. Jsme tak zvyklí, protože jinak bychom u toho cirkusu nepřežili.