Žijí mezi květinami. U Benešových z Bechyně se totiž z generace na generaci předává zahradnické povolání. Ústřední postavou rodiny je Jiří Beneš, který pracoval 
v několika podnicích a nakonec založil vlastní firmu. „Už jsem dvanáctý rok v důchodu, takže většinu věcí nechávám na dětech, ale občas se pro potěchu ještě zapojím," říká.

Kde má počátky váš zájem 
o zahradnictví?
Můj otec byl zemědělec a my s matkou a mladším bratrem jsme doma hospodařili. Už asi v páté třídě mě začala zajímat příroda, sledoval jsem, co jak roste a dokonce se pokusil 
o roubování. Na zahradníka jsem ale hned studovat nesměl, protože to byly roky, kdy bylo diktováno, že prvorozený syn zemědělce musí do zemědělské školy. Takže jsem na ní chodil do Týna nad Vltavou, byla na místě dnešního gymnázia. Učitelům jsem však ukázal, že umím roubovat 
a podobně, takže ve finále pro mě našli obor zahradník 
u Kouřimi. Teprve tehdy jsem se dostal na zahradničinu.

Co následovalo potom?
Udělal jsem učňovskou školu, pokračoval mistrovskou školou v Kopidlně a absolvoval nástavbu na technické škole. Pak jsem musel naklusat na vojnu, to jsem byl na čáře jako kuchař, a poté začal pracovat v zahradnictví tady v Bechyni. Bylo dole pod mostem, kde je dnes čistička odpadních vod. Převzal jsem firmu po starším pánovi, ale jak se čistička rozrůstala, začali jsem hospodařit na bývalém panském zahradnictví. To nám nakonec zabrali vojáci, tak jsem pracoval tři roky jako zahradník v lázních a pak se přesunul sem.

Bylo těžké vybudovat tady zahradnictví?
Majitel nám nabídl tenhle pozemek, ale asi čtyřicet let se tu dělaly kamenické práce pro hřbitovy, tvárnice a podobně, takže jsme museli z bývalé cementárny vybudovat zahradnictví. Začali jsme jedním foliovníkem a malými skleníky a postupně vše předělávali. Vypracovali jsme se od nuly.  Nejdřív jsme byli v nájmu, ale majitel řekl, že pokud to někdy prodá, tak jedině Benešům. A slovo dodržel. Teď je to tedy Zahradnictví U Benešů a v podstatě už ho převzali syn s dcerou.

Strávil jste tedy zahradničením celý život. Baví vás to pořád?
Ano. Jako malý jsem sice chtěl být rybář, protože v mém rodišti jsme chytali pstruhy 
a raky z potoka, ale  jakmile jsem se začal zajímat o zahradnictví, zůstalo to ve mně. Vždycky mě to bavilo a baví dodnes. Bez toho by mě bolelo celé tělo a hlava. Je to prostě životní sen, který se mi splnil.

Změnilo se za ty roky řemeslo?
Poměry se mění. Dřív jsme si museli pelargonii i muškát vypěstovat od malé sazeničky, všechno jsme sami množili, řízkovali, roubovali. Dnes už jsou specializované podniky, které to dodávají. Změna je veliká, nehledě na to, že díky dovozu se hodně rozšířil sortiment. Některé věci se tak už ani nesnažím učit a nechávám to na synovi.

Mají lidé zájem o květiny?
Zájem je veliký, ale bojujeme s obrovskou konkurencí, protože dnes se zahradnické výpěstky objevují i v potravinářských prodejnách, kde nemají co dělat. To je úplně nelogické, nechápu, proč se to tam může prodávat. Myslím, že by zákazníci spíš měli chodit do zahradnictví, vždyť kdo začne od nuly jako my, tak si toho jinak váží.

Jaké rostliny máte nejraději?
Dneska už mám na starosti spíš jen vazby, protože jsem dvanáctý rok v důchodu. Pro potěchu se ale ještě zapojím 
a pomůžu a samozřejmě velkou radost mi dělá vypěstovat vnoučatům třeba okurčičky, nebo lusky. Chci už hlavně dělat radost těm druhým.

Když se vám narodily děti, myslel jste už na to, aby někdo 
z nich převzal řemeslo?
V tom je těžko rozhodovat, ale je pravda, že Petr brzy začal s orchidejemi, takže to bylo skoro jasné, a Hanina se zajímala o kaktusy. Byla tam přirozená návaznost. Jen starší syn, který je dnes učitelem, k tomu tolik netíhl, ale také nám pomáhal, jak bylo třeba.

Jak jim dnes zahradničení jde?
Já jsem velmi spokojený. Říkám, že už na ně nemám 
a umí mnohem víc než já.

Myslíte už na to, jestli rodinou firmu převezme někdo další?
Do toho si netroufám mluvit, bude to na nich. Není ale pochyb, že bych za to byl rád.

Syn Petr

Své povolání by neměnil. Petr Beneš převzal zahradnické řemeslo po otci a je spokojený. „Našel jsem se v tom, vyhovuje mi, že v této práci za sebou vidím výsledky," vysvětluje.

Jak  moc ovlivnilo vaše dětství zaměstnání otce?
Enormně, my jsme strávili dětství v zahradnictví. Doteď mám sny, které s tím souvisí. Jakmile jsem začal přemýšlet o budoucím povolání, bylo to vždy spjato s rostlinami. Šel jsem na zemědělskou školu do Brna a na začátku 90. let jsme přebírali tohle zahradnictví. Od té doby jsem tu.

Kolik času věnujete firmě?
Zhruba deset až dvanáct hodin denně, ale baví mě to. Kdyby to tak nebylo, tak už tady nejsem. Je to náplň mého života. Vyhovuje mi, že je to tvůrčí práce, činnost, u které za sebou vidím výsledky.

Je nutné dělat i nějakou práci, která vás otravuje?
Papírování, administrativa, sledování zákonů. Nesouvisí to bezprostředně se zahradnickým řemeslem, ale když máme vlastní firmu, musíme to zvládnout.

Odráží se ve vaší práci jednotlivá roční období?
Určitě ano, je to práce sezonní. Pokud je obvyklé počasí, tak většinou už v lednu začínáme myslet na jaro a vyséváme. Nyní v květnu máme takový vrchol jarní sezony, pak následuje zklidnění a potom  se zaměřujeme na Dušičky. V potu tváře končíme o Vánocích, pak nějak přežijeme dva týdny a v lednu se začíná nanovo.

Sledujete vliv trendů?
Jsou období, kdy lidé víc chtějí nějakou květinu a konkrétní barvu. Letos pozorujeme, že hodně sází pestré věci, je vidět, že potřebují barvy po dlouhé zimě. Projevuje se to i ve svatebních kyticích, ty jsou také pestré nebo v trendových barvách, třeba  mátově zelené.

Chodíte si ještě někdy pro radu k tatínkovi?
Ano, vyslechnu, zvážím 
a pak to stejně udělám podle sebe. (smích) Je pro mě ale samozřejmě velkým vzorem.

Dcera Hana

Od mládí měla jasno. Hana Wolfová se připojila ke svému otci a bratrovi v rodinném zahradnictví. Připomíná však, že povolání je náročné a musí se mu věnovat mnoho času.

Vaše dětství také ovlivnila otcova práce?
U mě platí to samé, co říkal bratr. Všechny vzpomínky 
z dětství mám spojené se zahradou. Přirozeně tak vyplynulo, že jsem bez přemýšlení šla na zahradnický obor.  Nebylo co řešit.  Absolvovala jsem učňák i střední školu kousek odtud a často ze školy odbíhala sem do zahrady pomáhat. Byla to i taková praxe.

Co děláte v rodinné firmě dnes?
Tak jako každý to, co je zrovna třeba. Ale vzhledem 
k tomu, že jsem holka, tak to není úplně ta fyzická práce jako rýpání, ale spíš sázení květin a aranžování.

Když se člověk celý den pohybuje mezi květinami, má je i doma?
Ano, ale není jich moc, abych se stihla o všechno postarat. I když bydlím v paneláku, jezdíme se vyřádit ještě na zahradu na chalupu, v práci toho nemáme dost. Bratr má dokonce dům se zahradou a když přijde domů, relaxuje tak, že zaboří ruce do země.

Pěstujete si v zahradnictví něco přímo pro sebe?
Tohle necháváme na tátovi, on z toho má radost. Co nejdřív se například snaží nasázet pro vnoučata okurky, hrášek, salát nebo kedlubny. Také používáme bylinky.

Zdá se, že vás ta práce baví. Také byste neměnila?
Nedokáži si představit, že bych dělala něco jiného. Také se mi líbí, že je za mnou vidět výsledek, že si na něj můžu sáhnout. Je to ale samozřejmě náročné řemeslo, hlavně na čas. Musíme mu věnovat 
s nadsázkou 24 hodin denně, nejde skončit, dokud není postaráno o všechny květiny, když přichází bouřka, tak sem honem běžíme. Důležitá je 
i podpora dalších členů rodiny, když je třeba, tak nastoupí i můj manžel učitel.

Přemýšlíte už o nástupcích?
Nejstarší dcera je teď v sedmé třídě a už trochu pošilhává po tom, že by šla dělat zahradnici. Ještě uvidíme, co z toho bude, ale nebráním se tomu, 
i když vím, co to obnáší. Pokud ji to bude bavit, bude to skvělé. Měla podobné dětství jako já, odmalička se motala 
v zahradnictví a u květin.