Na Jana Duška zavzpomínal v sobotu František Řihout, lektor dramaturgie Jihočeského divadla.„Jan Dušek byl můj první divadelní ředitel, když jsem v roce 1981 po vysoké škole nastoupil k Jihočeskému divadlu. Od té doby se ředitelů vyměnilo mnoho, ale na Jana Duška vzpomínám velice rád, protože jsem si ho vždy vážil jako velmi organizačně schopného člověka. Dneska bychom řekli výborného manažera. S odstupem času oceňuji, že své umělecké představy, které musel mít, násilně nevštěpoval do tehdy tří souborů – opery, baletu a činohry,“ vzpomíná František Řihout.

A dále se zamýšlel: „Uvědomoval si ale tvůrčí potenciál těchto souborů, dobře věděl, že pomyslným zlatým nuggetem je pro Jihočeské divadlo Otáčivé hlediště v Českém Krumlově. Právě do éry Jana Duška se datuje zatím poslední přestavba točny. Zároveň se za jeho ředitelského období přestavělo i Jihočeské divadlo,“ připomněl František Řihout. Doplnil, že Jan Dušek byl ředitelem Jihočeského divadla šestnáct let.

Jan Dušek chtěl podle slov Františka Řihouta postavit velkou divadelní budovu. „Domnívám se, že tehdy bylo v plánu, že historická budova Jihočeského divadla se stane scénou pro nejmladší diváky a tím nastane důvod postavit novou, velkou divadelní budovu. K tomu sice nedošlo, ale za tu myšlenku mu patří dík.“

Liboval si prý v opeře. „S odstupem času si uvědomuji, jak velice měl rád operu a věděl, že právě tento divadelní žánr v Českých Budějovicích činí Jihočeské divadlo nadregionálním.“ Na sklonku 80. let prý režisérka Kristýna Taberyová uvedla inscenaci k dramatizaci Tolstého epopeje Vojna a Mír. „Tehdy se v ní mimo jiné představila i Nela Boudová. Jan Dušek tomuto obřímu projektu velice fandil, uvedli jsme jej dokonce na nové scéně Národního divadla. Jenže Jan Dušek byl tak trochu zklamán z tehdejší divadelní kritiky. Pražské kritice se totiž zdálo, že inscenace není příliš aktuální. V roce 1987 byla premiéra. U nás na jihu Čech to lidé měli moc rádi,“ vyprávěl dramaturg.

Přidal i společnou historku: „V divadle jsme měli letitou tradici. Vždy v létě jsme my pamětníci a bývalí ředitelé pořádali výšlap na Kleť. Jan Dušek byl pravidelným účastníkem, léta běžela a my jsme se divili, že je pořád stejný. Je mi moc líto, že už výstup na Kleť nezopakujeme,“ dodal František Řihout.

Jana Holoubková ze Syndikátu jihočeských novinářů s Janem Duškem spolupracovala v rámci tiskových konferencí. "Když mohl, pomohl. A vždy pro to, aby mohl pomoci, udělal maximum. Rozhodně neublížil. Měl to ve svém rodném příjmení, narodil se jako Duše(k). Miloval svoji rodinu a právem na ni byl pyšný, na svého syna Ivana, jeho ženu Ivu, na svá vnoučata Denisu a Kubu. A pro svoji ženu Marušku by dýchal. Když mi o své rodině povídal, zářil. Často mi vyprávěl o svém dětství na Šumavě, o své mamince, tatínkovi a sestře, na které moc rád vzpomínal," vylíčila. 

A přidala slova, která Jana Duška charakterizovala. "Obrovské srdce, čistá duše, skromnost, laskavost, pracovitost, důvtip, smysl pro humor, opora. Byl můj dobrý kamarád a spolupracovník deset let. Moc jsem si ho vážila. Bude mi moc chybět," vyjádřila. 

Jan Dušek se roku 1942 narodil ve Vacově. Byl ředitelem táborského Divadla Oskara Nedbala, poté - mezi lety 1976 a 1991 - řídil Jihočeské divadlo. Sem se do ředitelského křesla vrátil ještě v roce 1996. Poté působil v oblasti public realtions (vztahy s veřejností) - pracoval na tiskovém oddělení českobudějovického magistrátu nebo jako mluvčí českobudějovické nemocnice. Byl činný i v Syndikátu jihočeských novinářů.