Tehdy šestatřicetiletý publicista a otec dvou dětí se pak dalších dvacet let živil jako noční hlídač, izolatér a skladník a k původní profesi se vrátil až po roce 1989, kdy učil na FAMU v Praze.

Denní zpoždění

„V Českých Budějovicích jsme čekali na ruské tanky hned od středy 21. srpna, ale přijely až ráno ve čtvrtek," vzpomínal pro Deník Boris Jachnin.

„Lidé tenkrát otáčeli na silnicích cedule, a tak tanky bloudily. Když vojáci přijeli do Českých Budějovic, i tady už byly cedule vyměněné. Na budově českobudějovického rozhlasu byla cedule s nápisem Dětské jesle, proto rozhlas další tři dni fungoval, aniž by ho okupanti našli," usmíval se Boris Jachnin, který vozil do rozhlasu autem zprávy.

„Jezdil jsem plátěnou tříkolkou, velorexem. U rozhlasu jsem zastavil a skrz mříž podal službě obálku s texty."
Že okupace potrvá tak dlouho, Boris Jachnin tehdy netušil. „Říkal jsem si: To je dobrý, za tři neděle okupace skončí, 
a pak je poženeme svinským krokem. Jenže trvala dvacet let," vzpomínal trpce Boris Jachnin.
Většina národa sice s okupací nesouhlasila, ale postupně revolta vyprchala. Ti, co se do protiokupačních akcí zapojili, na to později doplatili.

„Dělal jsem pak nočního hlídače na Hluboké, protože jsem nesměl pracovat přímo 
v Budějovicích," vzpomínal Boris Jachnin. „Vozili mě na výslechy do Lannovy třídy, kde sídlilo StB. Spustili na mě: Jo, tak vy jste se účastnil akcí proti ruským vojákům?! Já na to, že se zbláznili. Proč bych se jich účastnil, vždyť jsem invalida se dvěma dětmi, tak jsem rád, že vůbec žiji," vracel se ve vzpomínkách na výslechy Boris Jachnin.
To, že nesouhlasil s okupací a normalizačním režimem, se na něm podepsalo. Místo profese filmaře a publicisty vykonával práci skladníka, hlídače nebo izolatéra.

Skladník o holích

„Srpnové události a normalizace ovlivnily můj život v následujících letech hodně," přiznával Boris Jachnin, který kvůli zdravotním problémům špatně chodil a musel mít francouzské hole.

„Pracoval jsem pak 20 let ve fabrikách. A protože jsem neměl řemeslo a nic neuměl, musel jsem dělat jen práce pomocného dělníka. Přišli za mnou a řekli: Víš co, odvez tyhle dvě tuny na dvůr," vzpomínal Boris Jachnin, jeden 
z desítek tisíc obětí sovětské okupace a normalizace.