Profesor Jiří Dvořák: Setkání se spolužáky mě vyděsilo. Polovina byla po smrti

Není pozdě dávat člověku ve stříbrném věku návod, jak ozdravit životní styl?
Ani v šedesáti, ani v sedmdesáti není pozdě na změnu, která bude znamenat zdravější a šťastnější stáří. Hodně lidí na celém světě to nechápe. Oni vědí, že mají zdravotní rizika, způsobená špatným životním stylem, ale ještě v těch sedmdesáti to prostě nějak jde… Jenže když je pak člověku osmdesát, tak naráz kvalita života začne opravdu drasticky klesat! Pak už je na změnu pozdě. A poslední léta života by přeci neměla být depresivní, protrpěná a s výčitkami, co se dříve mělo udělat jinak.

To je revoluční pohled: v sedmdesáti začínat znovu a lépe.
Povím vám jednu historku. Když jsem ve Švýcarsku v sedmdesáti zavřel ordinaci, ozval se mi majitel několika desítek nemocnic, že mu chybí v nabídce zdravotnických služeb preventivní medicína. A že by chtěl vybudovat kliniku, která se tomu bude věnovat. To mne zaujalo a už s nimi pět let spolupracuji. Zmíněnému thajskému majiteli a lékaři je dnes 86 let a stále je ve své společnosti aktivní. Jednou jsem s ním měl vyřešit nějaký problém, dal jsem mu návrh a ptal se ho: „Co si o tom myslíte?“ On mi odpověděl: „Vy jste mladý člověk, vy to musíte udělat.“ Mně tehdy bylo 72, jemu 84 let.

Tomu říkám nová definice mládí!
Uvědomil jsem si, že je třeba zapomenout na chronologický věk a začít myslet na věk biologický. A držet si ten biologický věk co nejnižší. Čím déle, tím lépe. Nikdo z nás neví, jak jeho život bude končit. A já bych chtěl všechny lidi ve stříbrném věku povzbudit: čím víc budou tělesně aktivní, čím víc mozek zaměstnají užitečnými vstupy, tím lépe. Pak nebudou staří, ale budou mladí. Mě to tehdy nesmírně nadchlo, že mne jiný člověk vnímá po sedmdesátce jako mladého.

Vyjít schody, včetně těch jezdících v metru, pomůže dostat do života pohyb.Zdroj: se svolením Jiřího Dvořáka

Nedávno jste vydal knihu Zdraví nad zlato a vzpomínáte v ní na setkání se svými spolužáky ze základní školy po 60 letech…
Bylo to v Hulíně na Moravě, odkud pocházím. Psal se rok 2018, kdy jsem slavil 70 let. Ze 116 mých tehdejších spolužáků jich bylo 49 po smrti. Byl to pro mě šok – že téměř polovina mých vrstevníků, na které si dobře vzpomínám, už nežila. Když jsem se těch ostatních ptal, jak jsou na tom zdravotně, tak jsem si vyslechl všechny ty jejich choroby. Léčili se s diabetem, vysokým krevním tlakem, nebo měli už infarkt, či různé nádory, o nichž dnes už víme, že se jim dá leckdy předejít. To mne trochu zarazilo.

Ve švýcarské společnosti je to jiné?
Moje žena je Švýcarka, takže má spoustu kamarádů z dětství, s nimiž se stýkáme, a zatím se neděje, že by tito naši vrstevníci pravidelně umírali. Přesnou statistiku nemám, ale průměrný věk je ve Švýcarsku vyšší než tady, a nemocnost naopak nižší.

Jak to bylo dál na hulínském srazu spolužáků?
I když jsem specialista na záda, tak coby zkušený lékař vidím, jestli ten člověk je celkově zdravý, nebo si s sebou nese ruksak plný různých symptomů a nemocí. Díval jsem se na své spolužáky a bylo to tak očividné!

Zachraňte svá srdce. Sám prodělal infarkt, teď Ladislav Kužela radí pacientům

Nadváha je patrná jako první. Také vidím hned, když po skleničce vína obličej zrudne, že má ten dotyčný vysoký krevní tlak. Když jsem se spolužáků zeptal: jak na tom jste zdravotně, tak mi předpokládané choroby potvrzovali. A dovolil jsem si ještě jednu otázku: kdo nebere žádné léky? To bylo pro mne nejvíc šokující. Zvedla se jediná ruka, a pak ta druhá – moje.

Komentoval jste to nějak?
Nechtěl jsem na tom mejdanu moc kazit zábavu. Kdyby to ale mejdan nebyl, řekl bych jim přesně to, co píšu ve své knize. Že nikdy není pozdě změnit životní styl, a tím i svůj zdravotní stav. Ona totiž většina mých spolužáků už nevedla aktivní život, a místo toho trávila čas sezením u televize a internetu. Odhadoval jsem, že mnozí z nich nenachodí v průměru více než 1000 kroků denně.

No, to je obraz typického českého důchodce.
Také jsem takzvaně v důchodu, protože jsem skončil s klasickou ordinací pro pacienty. Ne kvůli únavě, ale protože chci mít čas věnovat se věcem, které jsem za celý život poznal a chtěl bych je dělat dál. Všem bych doporučil, aby na toto každý myslel, už když mu je padesát, a začal se na odchod do důchodu připravovat. Stříbrný věk není jen o tom, že budu chovat králíky, nebo se učit vařit. Spíš jde o to, co mohu dělat jako alternativu k tomu, čím jsem se živil.

Takže plán na aktivní důchod?
Ano, je to naplánování činností, abych měl neustále nějakou stimulaci mozku. Když člověk skončí, a naráz zůstane doma, tak začne konzumovat televizi a baví se jen tím, co nikam nevede. Samozřejmě, je tady starost o rodinu, ale to není hlavní plán. Je třeba mít intelektuální stimulaci. Nezáleží na tom, jestli je člověk akademik, nebo jestli dělal manuálně.

Myslíte, že lidé, kteří celý život dřeli rukama, mají v důchodu zájem o intelektuální stimulaci?
Proč ne? Truhlář nebo obráběč přeci také musel myslet. A myšlení je pro každého člověka neobyčejně důležité – nebýt pasivní, sám si o věcech přemýšlet. A číst, nejen negativní informace z médií, ale věnovat se knihám. Tady v Čechách přeci každý umí číst.

Co tedy dělat, když si řeknu, že nikdy není pozdě na změnu?
Víme z vědeckých prací, že průměrný člověk sedí a leží 23 a půl hodiny denně. Do toho se nepočítá, když jdete z pokoje do kuchyně a zpátky, nebo pár kroků k dopravnímu prostředku. To není skutečný pohyb. Já to pozoruji v Praze třeba i v metru – jsem jeden z mála, který všechny předchází na jezdících schodech. Většina lidí stojí, případně k tomu kouká do mobilu. Ti stojící jsou všichni o dvacet, třicet, čtyřicet let mladší než já. A možnost vyběhnout po schodech nevyužijí.

Ne každý se rodíme s láskou k pohybu. A když někdo nesportoval celý život, myslíte, že v důchodu začne?
Nakonec je samozřejmě rozhodnutí na každém individuálně. Ano, člověk si v tomto momentě řekne: Já se cítím ještě ok, ještě si dojdu, kam potřebuji. Tak proč se víc hýbat? Ale on nepočítá s tím, jak budou vypadat poslední léta v jeho životě. Na to se musí upozornit. Tvrdě. Protože potom je už pozdě. Já jsem to říkal i svým pacientům, kteří za mnou přišli se zády. Když jsem zjistil, že mají vysoký krevní tlak a mají náběh na diabetes, tak jsem jim pověděl: Záda, to vám vyřeším, ale vaše další příznaky jsou mnohem větší problém, kterým se musíte zabývat. A poradil jsem jim, co mají dělat.

A výmluvy na bolesti?
Moderní medicína může pomoci s klouby, vyměnit je, když si je lidi zruinovali, částečně i proto, že mají na těle moc hmoty. Navíc leckdy klouby bolí jen proto, že je nedrží svaly, které jsou netrénované. A to se pozvolným dlouhodobým tréninkem může zlepšit.

Jiří Dvořák je profesorem neurologie na univerzitě v Curychu. Řadu let byl vedoucím lékařem fotbalové asociace FIFA.Zdroj: se svolením Jiřího Dvořáka

Jak radíte začít?
Nemohu dát recept pro všechny, je to individuální. Záleží na celkovém stavu člověka, každý by si měl najít odborníka na pohyb, fyzioterapeuta a nechat si poradit. To zase nebude stát tolik peněz. Odborník se musí podívat, jaké má člověk problémy s pohybovým aparátem, konzultovat to s lékařem a udělat individuální program. Já jsem vždy svým pacientům připravil cviky na posilování, ukázal jim je a řekl ji: za tři měsíce přijdete a ukážete mi, jak vám to jde.

A co chůze, kterou hodně propagujete?
Ke cvičení je dobré přidat aerobní aktivitu pro plíce a srdíčko, a pro to je ideální rychlá chůze. Když má někdo trochu problémy se zády či koleny, vezme si nordic walking hole.

Radí britské královské rodině. Na diety není čas, říká nutriční poradkyně z ČR

Někdy se lidé stydí, že s hůlkami nebudou chodit. Jenže to je super, chození s holemi neznamená, že jste stařec či stařenka, ale že jste pochopil, o co se jedná. Ty hole o 30–40 procent odlehčí zádům. A s holemi také při pohybu vydáte o 20–30 procent více energie. K tomu je dobré pořídit si třeba nějaké chytré hodinky. Na nich se počítají kroky, a také se sleduje tepová frekvence, krevní tlak.

Pokud jde o stravu, jaké je obecné doporučení pro všechny, ať už mají jakýkoliv rozvrh dne?
Aby tělo aspoň 12 hodin lačnilo. Všechny naše orgány fungují v cirkadiánním cyklu. Se stmíváním se uklidníme a jdeme spát. Když žaludek před spaním naplníme, musí dělat práci, kterou měl dělat dříve, a tím se vše posune o pár hodin. Hodně lidí se tím v noci kolem druhé třetí probouzí a nemohou usnout, protože játra a další orgány musí pracovat, když by měly odpočívat.

Kromě toho, kdy jíme, záleží i na tom, co jíme?
Doporučuji pokud možno organickou stravu. Ale ta je v Česku drahá. Ve Švýcarsku to také tak bylo, dokud o bio potraviny nebyl zájem. Před 30 lety nenašel člověk nic, byly jen malé obchůdky s bio produkty. Dnes velkoobchodní řetězce třeba v sekci zeleniny a ovoce mají už polovinu nabídky bio. A čím dál tím míň nabízejí konvenční produkty. Lidé to začínají kupovat, protože ceny jsou téměř stejné. Vy tady v Čechách musíte projevit zájem o takové produkty, ceny se postupně srovnají.

A než to zlevnění přijde?
Člověk potřebuje za den sníst 1 gram bílkovin na kilo tělesné hmotnosti. Ale počítá se jen svalová hmota, kilogramy nadbytečného tělesného tuku nikoliv. Já třeba potřebuji 80 gramů proteinů za den. Takže si koupím 50 gramů dobrého masa, místo 200 g špatného. Cenově to pak vyjde stejně.

Kardiolog Josef Veselka: Největší rizika pro srdce jsou chudoba a nevzdělanost

Raději vždy kupujte kvalitu v menším množství než nadbytek levných potravin. A kdo je vegetarián, má k dispozici luštěniny, kvalitní bio mléko, bio jogurty. Zdrojů bílkovin je dost a nepotřebujete jich moc.

Dokážete se něčím přejíst?
To už skutečně nedokážu. I když mám nějaké jídlo hrozně rád, skončím, když se cítím sytý. Žaludek si zvykne na menší množství jídla a už pak nemám, kam by se to vešlo.

A jaké je Vaše nejoblíbenější jídlo?
Když jsem u moře, tak si dám nejraději čerstvou syrovou rybu ve formě sushi. V běžném životě, když přede mne položíte kus masa a dobrý vegetariánský talíř, třeba kari s luštěninami, tak si vezmu raději ten. Mám moc rád asijskou kuchyni, protože má široký chuťový repertoár díky spoustě koření. Když jsem jednou za čas na pár dní v Čechách, dám si samozřejmě svíčkovou. Ale vždycky mi přinesou minimálně čtyři až šest knedlíků, proto dopředu říkám – maximálně dva! Když budu chtít, tak si přidám. A určitě si pokaždé dám kvůli vzpomínkám jednu porci smaženého sýra s hranolkami. To jsem jedl jako student, vždycky to bylo nejlevnější jídlo.