Až po roce v bolestech našla psycholožka cestu k uzdravení. Teď radí, jak na to

Jak začít žít pomalu:

Psycholožka Tereza Škorupová si sama na sobě vyzkoušela, kam spěch vede. Teprve těžká nemoc plná bolesti ji dokázala ve spěchu zastavit. Tehdy jí bylo 22 let. Poučila se z toho, změnila úplně život, a to jí pomohlo se vyléčit.

Jak dnes přiznává, dalo jí to pro práci psycholožky víc než jen prosté studium psychologie.

„Byla jsem na sebe strašně zlá“

„Můj život před tím, než jsem byla nemocí donucena zpomalit, na první pohled nevypadal po fyzické stránce nějak extrémně uspěchaně. Jenže já byla uspěchaná především uvnitř, psychicky. Měla jsem hlavu plnou nepříjemných myšlenek a byla jsem tedy stále ve stresu. Ten jsem si ale často způsobovala úplně sama. Dnes bych to popsala tak, že jsem na sebe byla uvnitř strašně zlá,“ říká Tereza Škorupová.

play_fill

Přichází tiše, ale stane se peklem. Syndrom vyhoření může skončit hospitalizací

Zdraví

Myslela si tehdy, že musí být hodně dobrá ve škole, stále se učit, aby byla pro sebe a společnost hodna uznání a lásky. Byla na sebe tak náročná, že když jednou neudělala zkoušku napoprvé, úplně se zhroutila. Tereza v té době také závodila na koni a byla přesvědčená, že jako člověk za něco bude stát, až když bude moci říct, že vyhrála nějaký závod.

„Máš všechno a nebudeš mít nic“

Studium pak Tereza dokončila a různé závody opravdu vyhrála.

„Ale šťastná jsem nebyla. A zlá a náročná na sebe jsem byla dál. Jsem šťastná, že mi moje nemoc přišla otevřít oči a řekla mi: Když ses nenaučila sama sebe a svůj život mít ráda, když máš všechno, tak já tě to budu muset naučit jinak - od začátku, tím, že nebudeš mít nic,“ vypráví mladá psycholožka o chvíli, kdy se jí nesmírně zhoršil atopický ekzém.

close info Zdroj: se svolením Terezy Škorupové zoom_in Promoce Terezu neučinila šťastnější.

Ekzémem trpěla od dětství, ale až ve 22 letech se jí rozšířil na celé tělo. Stres na vysoké škole vytáhl na povrch její naprosto destruktivní přístup k sobě a tělo řeklo dost.

„Byla doba, kdy bolelo sedět i ležet“

„Nejtěžší fáze, kdy kůže byla tak poničená, že neustále svědila, krvácela, mokvala a mě bolelo i sedět nebo ležet, i ohnout nohu nebo být oblečená, trvala 12 měsíců. Bylo to pro mě opravdové peklo. Nemohla jsem vlastně dělat vůbec nic, fyzicky existovat pro mě bylo utrpením,“ říká Tereza.

Psychicky se cítila tak špatně, že občas přemýšlela, jestli život v takové bolesti a neustálém svědění, které nejdou nijak utlumit, má vůbec cenu. Lékaři jí říkali, že se nikdy neuzdraví.

Všimla si, jak je svět zajímavé místo

Partner a nyní už manžel Terezy Škorupové a táta jejich syna se ale rozhodl, že pro ni najde cestu, jak se uzdravit. Prohledal celý internet, aby našel, že ekzém primárně vůbec není o kůži, ale o poničených střevech. Tereza pak začala držet speciální přísnou veganskou dietu.

„Změna stravování způsobila změnu vnímání světa. Mluví o tom i hodně lidí, kteří přestali jíst maso. Z totální bezmoci jsem se ocitla ve stavu, kdy jsem si uvědomila, že ta nemoc mě nepřichází zničit, ale učit. Nemohla jsem nic, a tak jsem prostě jen pozorovala svět z okna nebo se šla projít na zahradu a poprvé jsem si doopravdy všimla, jak je svět zajímavé místo,“ popisuje psycholožka.

Jak zvládnout podzimní depresi? Psychiatři poradili 7 už ověřených tipů

Zdraví

Jak takové nové vnímání světa vypadá? Odbornice radí, že se stačí detailně dívat a dát si čas. Začala pozorováním mraků. Začetla se do knih věnující se psychosomatice a duchovnu a pracovala na změně své psychiky, sama i s pomocí různých terapií.

Atopický ekzém je podle Terezy často ukazatelem velmi nízké sebehodnoty. „Došlo mi, že začít se považovat za někoho jedinečného je mnohem užitečnější strategie než se stále zaměřovat na své nedostatky. Tato zkušenost ze mě udělala úplně jiného člověka a také si troufám říci, že ze mě udělala psychologa, který dokáže mnohem více porozumět lidskému utrpení, než kdybych tento obor jen vystudovala,“ zdůrazňuje Tereza Škorupová.

Lepší vyhlídky starších lidí

Podle Terezy Škorupové umí starší generace zpomalit mnohem lépe než mladí lidé. Generace nad 60 let má často mindfulness a zpomalení v sobě zakořeněno mnohem víc než mladší lidé. Jen tomu tak neříkají.

„Dnešní lidé v důchodovém věku si často umí život užít kvalitně a třeba i s málem, protože ještě zažili dobu, kdy byl všeho nedostatek. Dokážou být za některé věci mnohem více vděční. Kdysi tlak na výkon navíc nebyl tak extrémní, kladl se důraz především na komunitu, vztahy. Lidé také žili více ve spojení s přírodou. Neplatí to u všech, ale myslím, že mají mnohem lepší základy než mladší generace, takže se od nich můžeme leccos naučit,“ míní odbornice, která v nakladatelství Pointa nedávno vydala knihu Čas zpomalit.

Novoroční předsevzetí: pomalejší a milejší život

„Do nového roku bych lidem doporučila čtyři úkoly z mé knihy. Jsou to vesměs jednoduché věci, které nestojí skoro žádný čas navíc, jenom nás třeba doteď nenapadly,“ říká psycholožka.

1. Jděte do přírody

Pro zpomalení je klíčové prostředí. Proto je dobré trávit mnohem více času v přírodě – to je místo, které nikam nespěchá a dokáže nás jako jedno z mála rychle zklidnit a zpomalit. Často děláme jednu zásadní chybu - jdeme do přírody s hlavou plnou myšlenek a promýšlíme svá témata. Jsme-li myšlenkami jinde, nemůžeme být opravdu v přírodě, jsme na místě, o kterém přemýšlíme.

• Co dělat: Kupte si sluchátka a pusťte si v přírodě klidnou, pomalou hudbu. Vhodná je i vážná hudba. Choďte do přírody takto, a samozřejmě sami, a poznáte, jak brzy začnete vidět a cítit její krásu. Nestane se, že projdete lesem a najednou jste z něj venku, ani jste ho pořádně nezaregistrovali.

2. Využijte čekání

Pokud budete někde čekat, zkuste to brát ne jako něco otravného, ale jako pozvánku ke zpomalení. Nevěnujte se myšlenkám, ale zůstaňte v přítomnosti. Nedělejte nic. To je pro naši psychiku extrémně zdravé. Mysl potřebuje pravidelně lelkovat, mít volno.

• Co dělat: Rozhlédněte se kolem, podívejte se nahoru, kam se téměř nedíváme, na výhled z okna nebo na lidi kolem. Odolejte pokušení si čekání zkrátit tím, že budete koukat do telefonu. O tom večer doma vyprávět nebudete, ale o tom, co nebo kdo vás během dne zaujalo, ano.

Pandemie dnešní doby? Zákeřný syndrom vyhoření, varuje psychoterapeutka

Zdraví

3. Naučte se žasnout

Zkuste takzvaně žasnout. Děti žasnou stále. Mimochodem, děti a zvířata jsou nejlepšími učiteli mindfulness a zpomalování. Jsou v režimu bytí, ne dělání, ve kterém ustrneme jako dospělí. Stačí, abyste s nimi trávili více času, třeba jen jejich pozorováním, a pochopíte, o čem zpomalení doopravdy je.

• Co dělat: Žasnutí je uvědomění, jak něco kolem vypadalo kdysi, nebo v jiné části světa třeba vypadá dodnes. Nebo jaké by to bylo bez dané věci nebo situace. Spoustu věcí totiž pokazíme tím, že je vnímáme jako obyčejné, i když nejsou. Trénovat můžete neustále a kdekoli. Brzy najdete, co skvělého na dané věci nebo situaci je. Třeba taková teplá vana! Generace před námi ještě zažily, že teplá voda ani nebyla, pokud si ji neohřáli na kamnech, a dnes si můžeme takové domácí wellness dopřát každý večer.

4. Uchovejte vzpomínky

Zpomalení přináší paradoxně více zážitků a vzpomínek. Když má člověk příliš náročný nebo rychlý den, večer přijde domů a vlastně ani neví, jak ten den uběhl. Samozřejmě nejde o to si místo práce jen užívat, ale mít takové tempo, ve kterém si všimneme života kolem.

Život by měl být sbírka příběhů, historek, zážitků. Je potřeba žít tak, abychom měli co vyprávět, jako naši prarodiče. Mladší generace má těch historek méně. A je moc užitečné vzpomínky uchovávat nejen v hlavě.

• Co dělat: Tvořte fotoalba. Tato aktivita vyžaduje určitý čas a mnoho lidí na vyvolávání fotek nebo tvorbu fotoknih dnes zapomíná. Přitom prohlížením posilujeme naše vztahy s blízkými, vzpomínky upevňujeme v paměti a více si vážíme prožitých okamžiků-to mimochodem zvyšuje pravděpodobnost, že budeme mít svůj život rádi.