Pracovnice záchranky se od ní snaží získat informace, aby jí mohla poradit, jak zabezpečit manželovy základní životní funkce - jak hodně krvácí, zda dýchá, jestli se mu zvedá hrudník, a paní zděšeně říká, že chroptí, a po chvíli, že už nedýchá… „Paní, on umřel," propuká znovu v pláč. Operatérka jí říká, aby ho položila na zem a začala s masáží srdce; popisuje jí, jak se to dělá, a počítá jí do rytmu stlačování hrudníku. Při tom žena znovu prosí, přijeďte, povzbuzuje muže: Už jsou tady, tatínku…

Jsou to neuvěřitelně emotivní minuty, vlastně jediná reálie v tomto procesu se 40letou Evou Fialovou, obžalovanou z toho, že 1. listopadu po deváté hodině v bytě po hádce bodla  45letého manžela kuchyňským nožem o délce čepele 188 milimetrů do hrudníku v nadklíčkové krajině. Zraněný zemřel na místě v důsledku zakrvácení dutiny hrudní.

Jací byli?

Ve srovnání s drsně reálným zvukovým záznamem jsou všechny další důkazy provedené před soudem jen pouhými slovy zbavenými i odstupem času bezprostřední emoce, ať už jde o výpověď obviněné, svědectví známých, posudky znalců či otázky a návrhy obžaloby a obhajoby. Přesto jsou i všechny tyto podklady nezbytné k posouzení okolností činu, jejich racionálnímu  zvážení senátem…

Známí a sousedi až na výjimky popisovali domácnost Fialových jako spořádanou, tichou, harmonickou, pohodovou, ti dva prý bylí na sobě až mimořádně závislí. Musela to prý být velká láska, trávili spolu snad všechen volný čas. On byl plachý, uzavřený, tichý, málomluvný, skoro „podpantoflák", žil jen pro práci a rodinu.  Té „šéfovala" ona, ale on to asi potřeboval, mínila jedna svědkyně. Oba byli v bankrotu, museli se uskrovňovat, ale ujišťovali se, že to spolu vydrží. Snažili se dát dětem všechno, co potřebovaly, a těšili se, až splatí dluhy a budou moci normálně žít. Hádky byly, ale po nich se jeden druhému omlouvali. Obžalovanou líčili jako pořádkumilovnou ženu, která pečlivě uklízela, pořád prala, aby děti byly čistě oblečené. Manželovi vždycky říkala zdrobnělinami. Ze samé lásky k němu až „majetnicky" zdravě žárlila. „Měla ho jako modlu, i teď pořád čeká, že přijde, strašně jí chybí," zaznělo.

Svědkyně, která zná Evu Fialovou od malička a ta se jí prý svěřovala víc než matce, které nechtěla dělat starosti, vlastně jediná hovořila i o napadání obviněné ze strany manžela šťouchanci, viděla ho strčit ji do ramene, až odlétla ke zdi, popisovala. Obžalovaná jí říkala, že ji takto napadá tak jednou za měsíc, a že se ho bojí. K činu prohlásila, že jí to „hlava nebere". „Musela to být nešťastná náhoda, nějak se srazili," řekla.

O napětí v domácnosti mluvil i další svědek. Zavražděný, který měl z prvního manželství tři děti, prý neodešel od rodiny z obav před  manželkou a kvůli dcerám.

Všichni svědkové zmiňovali nedostatek peněz jako základní příčinu hádek. „U nich se probíraly pořád," řekla jedna z jejich známých.

Podle znalců měla obžalovaná v době činu v důsledku významné smíšené poruchy osobnosti podstatně snížené ovládací schopnosti. Její osobnost je anomálně strukturovaná, egocentrická, s rysy snahy vyvolávat pozornost, emočně labilní. Jednala v prostém zlobném afektu. Psycholog řekl, že z jeho pohledu byla jejím motivem žárlivost. Manžel ji tlačil, aby začala pracovat, ona mu to vrátila vyčtením údajné milenky a agresivním vystupováním. Když se začal balit k útěku,  „v obraně svých zájmů" mu v tom zabránila nožem…

Útok, nebo obrana?

Státní zástupce v závěrečném návrhu konstatoval, že otázkou zůstává, jak konflikt proběhl, ale že je evidentní, že po hádce se poškozený definitivně rozhodl domácnost opustit. Neshody trvaly dva roky. Jedna skupina svědků tvrdí, že spory iniciovala obviněná, druhá, že její manžel. Poslední hádka vyvrcholila afektem, o němž obviněná vypověděla až před soudem, přičemž popis samotného bodnutí vynechává. Muže během konfliktu škrábala, kousala, a pak šla pro nůž, přičemž si vybrala ten větší. „Kdyby měla z poškozeného strach, jak tvrdí, mohla byt opustit,", řekl žalobce. „Ona ale zaútočila a bodla, podle znalců střední silou. Podle znalců lékařů by do hloubky pěti centimetrů při pouhém naběhnutí poškozeného nůž nepronikl…"   Navrhl uznat Evu Fialovou zločinem vraždy a uložit jí dvanáct let do věznice s ostrahou.

Obhájce František Šimák odmítl posudek patologa na nemožnost průniku smrticího nástroje  do zmiňované hloubky při prudkém vstání poškozeného proti noži drženému silou ženy – k tomu by se prý mohl vyjádřit jen znalec forenzní biomechaniky. Kritizoval také závěr psychiatra o tvrzených rysech emoční nestability jeho mandantky. Jejich charakteristiky – neukázněnost, neplnění si povinností, neschopnost zvládnout roli dospělého, nestálost v partnerských vztazích, histrionská teatrálnost, povrchnost – podle obhajoby naprosto nekorespondují s poznatky četných svědků. Znalec psycholog pak podle dr. Šimáka vytvořil v posudku jakési „skóre z testů" o povaze obviněné. Takovou schopnost ale testy mít nemohou. „Nelze z nich poznat, jaká je skutečná pravda, nemohou být důkazem průběhu jakéhokoliv děje, toho, co pachatel chtěl a co nechtěl, jaký byl jeho úmysl ani s čím byl srozuměn," řekl. Vytkl znalci, že přesto popsal,  že agresorem byla obviněná a že poškozený před ní utíkal. Pro tezi obžaloby, že konflikt nejdříve vyvolala obžalovaná,  prý není důkaz. „Je ovšem také otázka, zda šlo o útok, nebo obranu," uvedl.

Otázkou je rovněž, jaké bylo celé manželství – podle řady svědků šťastné, podle jiných se partneři často hádali. Ani to ale nic nevypovídá o tom, jak děj proběhl a jaké měla obžalovaná úmysly.

Připomněl ustálenou judikaturu ke vztahu pachatele k následku, podle níž k prokázání nepřímého úmyslu nepostačí zjištění, že pachatel někoho bodl větším nožem do míst, v nichž se nacházejí životně důležité orgány, a uzavřít, že byl srozuměn s tím, že tak může způsobit smrt. „Je třeba vycházet z okolností, za nichž se tak stalo," pokračoval dr. Šimák.  „Tvrdím, že činu předcházela ostrá hádka spojená s brakiálním napadením obžalované jejím manželem – prokazují to známky souboje, které byly zjištěny na jeho těle. Významnou okolností je také dlouhodobé týrání, jemuž byla obviněná vystavena ze strany rozporuplné osobnosti poškozeného, jinak se projevujícího navenek a jinak doma, a jakou motivací byla její obrana – nikoliv útok – vedena. A jak byla provedena – šlo o odstrašování nožem, které mělo zastavit  opakovaný útok poškozeného."

Důležitou okolností  pro konstatování nepřímého úmyslu je také závěr, že obžalovaný útočil do míst, kde jsou životně důležité orgány. „Tady šlo o jediné bodnutí, a ne například do oblasti srdce a velkých cév nebo do krku s tepnami a krkavicí – tady nůž zasáhl žílu," připomněl dále obhájce. „Teprve po objasnění všech těchto okolností je možné uznat takového obžalovaného vinným. To, že moje mandantka nemá vzorné morální vlastnosti, z ní ještě vraha nedělá. Toho by z ní udělal jedině její  úmysl." V té souvislosti dr. Šimák připomněl záznam zmíněného telefonátu na záchranku, svědčícího o maximálním úsilí obviněné, jaké byla schopna vyvinout, k záchraně života svého manžela. „Takhle se nechová člověk srozuměný s tím, že zabije," uzavíral. Vražedný úmysl nelze Evě Fialové podle něho dokázat. „Jednala v nutné obraně vyvolané útokem poškozeného. Jak jej odvracela, neví nikdo, ale i pochybnosti o tom musejí vést k jejímu zproštění obžaloby…"

Obviněná se slzami opakovala, že ji to moc mrzí, že je jí moc líto, a soud odročil k přípravě rozhodnutí.