Herbersteinové jsou podle Ottova slovníku naučného rakouský hraběcí rod původem ze Štýrska, kde také mají rodinný hrad.

Wurzbachův „Životopisný lexikon rakouského císařství“, tištěný roku 1862, mj. píše: „V šesti stoletích, kam až se dá sledovat rod Herbersteinů, lze napočítati čtyřicet generálů, z nichž patnáct zahynulo přímo na bitevním poli.“

Značný majetek získali Herbersteinové i v českých územích. Patřilo jim například i Vlachovo Březí.

O vydání rodového majetku usiluje Jan Alexandr od počátku 90. let. Domáhal se například zámku v Libochovicích a dalších nemovitostí.

Byl Čechem?

Jedním z mezikroků byla jeho snaha o získání potvrzení o zachování kontinuity jeho čs. občanství i po válce.

Okresní úřad v J. Hradci v srpnu 2002 jeho žádost odmítl s poukazem na rozhodnutí Ústředního národního výboru Hlavního města Prahy a Magistrátu hlavního města Prahy z let 1949, resp. 1947.

Odvolání Jana Alexandra krajský úřad zamítl a žalobu na úřad zamítl krajský soud.

Podstatným pro něj bylo rozhodnutí ministerstva vnitra z 24. května 1947, jež nevyhovělo žádosti matky stěžovatele o zachování československého občanství. Tu podala i za své nezletilé děti.

Jan Alexandr ale tvrdil, že za něho podal samostatnou žádost o vydání osvědčení o národní spolehlivosti otec .

Odkázal na zprávu referátu Hlavního města Prahy ministerstvu vnitra z 2. dubna 1947, podle které prý byl, přes svůj nízký věk, zcela schopen samostatného rozhodování a jednání a podpořil správnou věc svou účastí na osvobozovacích bojích (květen 1945). Tento předložený důkaz prý nebyl ve správních rozhodnutích ani v rozsudku krajského soudu zhodnocen.

Podal stížnost k Ústavnímu soudu ČR a ten shledal, že jihočeské instituce pochybily.

Konstatoval, že stěžovatel původně žádal orgány veřejné moci o sdělení výsledků šetření týkajících se uvedené žádosti o vydání osvědčení.

Úřady ani krajský soud se ale touto žádostí nezabývaly, dovodil ÚS a sám se obrátil na Archiv Hlavního města Prahy se žádostí o zaslání zmíněného spisu. Ten se ale nepodařilo dohledat.

Je nesporné, že státní orgány uvedenou žádost jménem stěžovatele zaevidovaly. Zatím se nepodařilo zjistit, zda a jak o ní bylo rozhodnuto, konstatoval ÚS.

Doklad o výsledku uvedeného řízení by mohl mít význam pro rozhodnutí o věci. Pokud se orgány touto žádostí nezabývaly, zasáhly do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

ÚS proto napadená rozhodnutí zrušil. Úřady tak měly znovu rozhodnout, zda Jan Alexandr byl čs. občanem.

Zda mu to uznaly, není nám známo. Ke krajskému správnímu soudu už žádná žaloba na jejich rozhodnutí nedošla.

Historický exkurs

Ať už byl či nebyl čs. občanem, následník ovšem usiloval o jednotlivé majetky.

Tak v roce 2006 zažaloval tu Okresního soudu ve Strakonicích Lesy ČR na určení, že vyjmenované pozemky v Čepřovicích a Jiřeticích tvoří tzv. ležící substituční pozůstalost po Terezii, hraběnce z Dittrichsteinu, provdané za Jana Bedřicha z Herbersteina (zemřel 1861).

Jejich jediný syn Jan Josef se narodil v roce 1854.

Terezie poslední vůlí z března 1894 zřídila pro majetek rodu v českém království tzv. fidei〜komisární substituci, svěřenecké náhradnictví. Jana Josefa Herbersteina – Proskau jako dědice omezila ve prospěch „fideikomisáře“, jeho prvorozeného syna Jana Bedřicha Herbersteina, tedy vnuka zůstavitelky.

Navazující události v rodině zasvěceně popsal regionální historický publicista ing. Otakar Špecinger v roce 2003 v Libochovických novinách (www.libochovice.cz). Jak sám uvedl, vyšel z fondů herbersteinského archivu ve Státním archivu v Litoměřicích a z privátních zdrojů.

Zmiňuje napjaté vztahy Jana Josefa se synem Janem Bedřichem při správě rodového majetku za první republiky. V roce 1927 ho zbavil kompetencí při správě velkostatku.

Špecingerova stať obsahuje řadu pikantností i k chování dědiců za okupace (syn měl otce dokonce udat) a po ní, kdy se prý Bedřich objevil jako „dočasný pracovník“ na ministerstvu zahraničí („s odznakem KSČ na klopě“).

Jan Josef zemřel v roce 1944 ve Št. Hradci.

Už nedědil?

Po úmrtí Jana Josefa jako tzv. předního dědice měl být následníkem Jan Bedřich.

Jak se později podávalo v soudním řízení, ten se ale nároků na dědictví vzdal a Německý obvodní soud v Praze je svěřil tehdy nezletilému hraběnčinu pra〜vnukovi Janu Alexandru Herbersteinovi – Proskau, nyní žalujícímu o navrácení majetku.

Okresní soud ve Strakonicích žalobě vyhověl s tím, že do majetku Bedřicha Herbersteina, konfiskovaného podle Benešova dekretu, nepatřilo ono dědictví po Terezii, svěřené pravnukovi.

Krajský soud v Č. Budějovicích v únoru 2007 ale žalobu zamítl.

Věc posoudil podle obecného občanského zákoníku z roku 1811 platného ke dni úmrtí zůstavitelky a v Čechách platil do konce roku 1950. Ten definoval tzv. omezené nástupnictví.

Podle § 611 platilo: Řada, ve které mají po sobě následovati svěřenští dědicové, nikte〜rak není omezena, jsou-li všichni zůstavitelovými současníky; může se vztahovati na třetího, čtvrtého i další.

§ 612 dodával: Nejsou-li to současníci, nýbrž takoví poddědicové, kteří v době zřízení závěti nejsou ještě zrozeni, může se nástupnictví, pokud se týká peněz a jiných věcí movitých, vztahovati až na druhý stupeň. Pokud se týká nemovitých statků, platí jen pro první stupeň.

Odvolací soud uzavřel, že žalobce Jan Alexandr se narodil až po zřízení závěti zůstavitelky, proto se ho svěřenecké náhradnictví u nemovitostí netýká.

Dekrety platí

Soud dále konstatoval, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví státu dnem vyhlášení dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.

Mimo jiné se opřel o rozhodnutí z let 1993 a 1994 o nevydání nemovitostí v Litoměřicích žalobci s tím, že jeho restituční nárok je promlčen.

Městský soud v Praze v této věci zjistil, že Bedřich Herberstein podle vlastních slov se dědictví po zůstavitelce po úmrtí Jana Josefa vzdal v době okupace jen „na oko“.

Krajský soud civilní v Praze mu také pozůstalost svěřil jako dědicovi po Terezii, nikoliv po Janu Josefovi.

Výměrem Zemského národního výboru v Praze ale bylo v roce 1946 rozhodnuto, že Bedřich Herberstein je osobou, kterou „jest považovat“ za zrádce a nepřítele československé republiky. Jeho zemědělský majetek je proto konfiskován pro účely pozemkové reformy.

V této souvislosti odkazoval krajský soud na rozhodnutí Ústavního soudu ČR z ledna 2006 a uzavřel, že předmětné pozemky nemohou tvořit pozůstalost po zůstavitelce, neboť by šlo o obcházení restitučních předpisů.

Jan Alexandr podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (NS).

I ten ale připomněl zásadní výklad pléna Ústavního soudu ČR z 1. listopadu 2005, že „žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství“.

Restituční zákony vyloučily možnost uplatnit dle obecných předpisů právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními. Konfiskace podle dekretů byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních rozhodnutí.

NS proto dovolání Jana Alexandra zamítl.