Bratři Lukáš a ing. Vladimír udělali v roce 2012 nabídku zadavateli stavební práce. Ten s cenou souhlasil, sešli se, domluvili detaily, stavebník jim předal klíče a 2. května začali stavět.

V průběhu zjistili, že chybějí nějaké krokve, oznámili to objednavateli a ten prý s vícepracemi za 23 000 Kč souhlasil. Materiál dovezli a stavbu dokončili 22. května. Zadavatel jim ale poslal jen původně smluvených 211 000 korun a .přestal být kontaktní.

Bratři se nato dohodli, že si v polovině července dojedou do buňky na staveništi, od níž stále měli klíč, pro investorovo nářadí – údajně na radu právníka, že jde o uplatnění zadržovacího práva dle občanského zákoníku. Odvezli věci v hodnotě 52 279,50 koruny. Zadavateli to sdělili písemně 25. července, týden poté, kdy vykradení buňky oznámil policii. Uvedli, že právo uplatňují do zaplacení údajně dlužené částky, pak věci vrátí.

Krádež?

Začali být stíháni pro přečin krádeže. Odnesené věci u nich byly nalezeny při domovní prohlídce a vráceny majiteli.

Tvrdili, že jim investor povolil nářadí při práci na stavbě na stavbě užívat – argumentovali třeba tím, že je zaškoloval k práci s jeho nivelákem. Majitel zase ujišťoval, že jim buňku půjčil, aby si měli kam dát své věci. Užívat nářadí jim až na ten nivelační přístroj ale rozhodně nepovolil. Povšiml si, že pracují s jeho vrtačkou, ale to toleroval. Jimi navrhované navýšení ceny neakceptoval a pak zjistil zmizení věcí z buňky.

Zadržení je, když…

Okresní soud v Č. Budějovicích především odmítl obhajobu bratrů, že uplatnili zákonný instrument zadržovacího práva. Zadržovatel je podle něj povinen prokázat právní důvod tvrzené pohledávky. V tomto případě ale chybí odsouhlasení tvrzené vícepráce z údajné ústní dohody, nejsou doklady o provedení jednotlivých operací ani faktura za zakoupené dřevo. Nebyly tedy vyvráceny pochybnosti, že údajná pohledávka, která má být takto zajištěna, vůbec vznikla.

Zejména ale zadržovací právo lze uplatnit pouze k věci, kterou má zadržovatel podle platné smlouvy u sebe. Ty ale v tomto případě byly v kritické době v buňce poškozeného, nezapůjčil je či nesvěřil do užívání obviněným. Ti se jich zmocnili svévolně a informaci o údajném zadržovacím právu majiteli zaslali až po jeho trestním oznámení.

Soud uznal bratry vinnými krádeží a při polehčující okolnosti jejich dosud řádného života jim uložil čtrnáct měsíců podmíněně na dva roky.
Bratři se odvolali. Jejich obhájce mínil, že jen uplatnili „v dobré víře v právní řád" zadržovací právo k vymožení splatné pohledávky z domluvených víceprací, z nichž ale posléze zadavatel zaplatil „svévolně" jen to, co sám uznal. Obvinění se věcí nezmocnili protiprávně, do držení se jim dostaly v souladu s vůlí jejich dlužníka. Ten byl srozuměn s tím, že jich mohou k práci užívat. I proto měli klíče od buňky, byli tedy za nářadí odpovědní, měli je v moci, doplnil Vladimír.

Bratři podle obhájce neměli v úmyslu věci odcizit, ale jak vlastníka vyrozuměli, hodlali je vrátit po zaplacení nároku.

Krajský soud ale odvolání zamítl. Poukázal na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí první instance včetně rozboru institutu zadržovacího práva. Závazek poškozeného k tvrzenému plnění nebyl v dané věci prokázán, rozdíl v názorech, zda se má 23 000 korun uhradit či ne, právním titulem není.

Nebyla splněna ani druhá podmínka zákona, tedy aby zadržovatel měl věc u sebe. Obvinění v tomto případě vnikli na cizí pozemek a vzali svémocí věci, které nebyly jejich, řekl předseda senátu. Pokud poškozený akceptoval, že některé jeho věci užívali, neznamená, že jim byly svěřeny.

Pokud se obvinění chtěli domoci svého tvrzeného práva, měli to řešit občanskoprávní žalobou, řekl předseda senátu. „Nelze akceptovat, že si lidé budou vzájemně brát věci, kdykoliv se nedohodnou na ceně služby," dodal.