Činu se měl dopustit tím, že po nastoupení vojenské základní služby začátkem listopadu 1957 u českobudějovického vojenského útvaru odmítl převzít osobní zbraň s poukazem na to, že by se to příčilo jeho náboženskému přesvědčení.

Na odsouzeného se vztáhla amnestie prezidenta a vlády 1. prosince 1957 a stejný soud pak stíhání E. M. zastavil. Toto rozhodnutí po více než půlstoletí napadla ministryně spravedlnosti stížností k Nejvyššímu soudu ČR (NS) pro porušení zákona v neprospěch obviněného M. Konstatuje, že nelze považovat odmítnutí konání vojenské služby náboženských důvodů za trestný čin. Jeho stíhání nemělo být vůbec zahajováno a bylo-li, pak mělo být zastaveno s tím, že jde o čin, jehož nebezpečnost pro společnost je nepatrná. NS se s tím ztotožnil a E. M. obžaloby zprostil s tím, že v žalobě označený skutek není trestným činem.

Podruhé za totéž?

Obdobně se NS zabýval i dalším rozsudkem VOS nad E. M., a to ze 17. prosince 1957. Tím byl obžalovaný uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti a potrestán 27 měsíci nepodmíněně.

Po propuštění z budějovické věznice na základě zmíněného rozhodnutí o amnestii a po návratu ke svému útvaru odmítl i nadále vykonávat vojenskou službu s tím, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení Svědka Jehovova. M. tentokrát musel do vězení, ale další amnestií prezidenta republiky z 2. května 1958 mu byl nevykonaný zbytek trestu odnětí svobody prominut.

Ministryně spravedlnosti podala stížnost i proti tomuto rozsudku. Konstatovala, že obviněný i tehdy svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a svobodu náboženského vyznání ve smyslu Listiny základních práv a svobod, které mu v inkriminované době byly navíc garantovány ústavním zákonem č. 150/1948 Sb., přičemž jejichž uplatnění jako práv absolutních nebylo možné zákonem omezit.

NS poté zmíněné stíhání E. M. zastavil s tím, že na obě jeho jednání z listopadu a prosince 1957 ve vztahu k výkonu vojenské služby je třeba pohlížet jako na jeden skutek. Odsouzení obviněného za jednání z prosince 1957 je proto nutno považovat za porušení zásady „ne dvakrát za totéž“. Bývalý VOS měl tedy trestní stíhání obviněného pro druhý skutek zastavit pro jeho nepřípustnost.