U policie slouží už 33 let. Za tu dobu odhalil a zadržel nespočet zločinců, nikdy však nemusel použít služební zbraň. Jedinou výjimku udělal při zatýkání vězně Jiřího Kajínka, který uprchl z budějovické vazební věznice 16. července 1994. Využil momentu, kdy byl na vycházkových dvorech na půdě, odtud se vyšvihl na střechu a poté sjel po okapu do dvora. Díky své vynikající fyzické kondici snadno přeskočil zeď a byl ten tam.
„Byla zrovna sobota, krásný a slunečný den. Sloužil jsem tehdy ve městě na obvodním oddělení a kolem deváté hodiny ráno jsme jeli s kolegou k vykradenému autu do Otakarovy ulice,“ vzpomíná kriminalista. Když vezli poškozeného majitele vozidla k sepsání výpovědi na služebnu v ulici 28. října, zaslechli ve vysílačce hlášení, že z věznice utekl jeden z vězňů a míří do parku k Háječku. Civilistu tedy okamžitě vysadili z auta a vydali se na místo.
„Vystoupil jsem u sportovky a kolega to objel kolem restaurace Myslivna, kde schoval auto a hlídal na mostě,“ popisuje kriminalista. Po dvou až třech minutách spatřil u zadního traktu zimního stadionu jediného spěchajícího člověka, který měl na sobě navíc fialový vězeňský mundúr. Schoval se proto do křoví a vyčkával, až proběhne Kajínek kolem něj. „Bylo tam zrovna setkání křesťanské mládeže. Proběhl hloučkem dětí. V tu chvíli jsem jej ještě nemohl nijak zastavit, protože hrozilo, že si může vzít nějaké rukojmí,“ doplňuje kriminalista. Když byl Kajínek tak pět metrů od něj, vyzval ho k zastavení.
Vězeň však ještě zrychlil a rozběhl se po velkém parkovišti u sportovní haly. Následovala druhá výzva, po které vyndal kriminalista zbraň a vystřelil jednou do vzduchu. „V tu chvíli jsem myslel, že má v botách trysky. Pádil směrem k benzínce, kde mohl snadno skočit do nějakého auta a ujet nám,“ říká kriminalista.
Mezitím však ještě musel Kajínek proběhnout dvěma hloučky dospělých lidí, rovněž účastníků křesťanského setkání. „Zavolal jsem na ně, ať ho nějak zastaví a stal se zázrak. Najednou jsem totiž spatřil v tom rozestupujícím se hloučku nohu, která se nenápadně vysunula ve chvíli, kdy tudy Kajínek běžel. Nikdo se nikdy nedozvěděl, čí byla, vím jen, že její majitel měl na sobě kolárek,“ směje se kriminalista.
Vzápětí poté Kajínka doběhl a spoutal. Během chviličky si jej pak převzala vězeňská stráž. „A nemysli si, kdybych byl na svobodě, tak bys mě nikdy nechytil, ale teď jsem línej,“ řekl mu prý tehdy Kajínek. Při zatýkání se nezmohl na sebemenší odpor a choval se celou dobu velice slušně.
„Byl opravdu milej a příjemnej, nenadával, nevyhrožoval ani nedělal nic podobného. Nemůžu o něm říct absolutně nic špatného. Je jasné, že když někdo uteče z Mírova a hned se dostane ke zbrani, tak to žádné neviňátko nebude, ale k nám se choval velmi solidně,“ zmiňuje kriminalista.
Po svém neúspěšném útěku, který trval necelých 30 minut, se vrátil Jiří Kajínek zpět do plzeňské věznice na Borech, odkud sem byl předtím eskortován. S odsouzením za dvojnásobnou vraždu a pokus o vraždu se nikdy nesmířil. O dva roky později – v roce 1996, se pokusil uprchnout i z Valdic. Dozorci jej však zadrželi ještě v areálu věznice. Husarský kousek předvedl v roce 2000, kdy se mu podařilo utéct z nejpřísněji střeženého vězení na Mírově. Před ním ani po něm se to nikomu jinému nepodařilo. Po 40 dnech jej zatkla zásahová jednotka v Praze. Od té doby je naším nejpřísněji hlídaným vězněm.