Magistrát města Českých Budějovic 17. září 2007 uznal paní Moniku vinnou z přestupku proti občanskému soužití.

Nezabezpečila svého psa a jinému z nedbalosti tak ublížila na zdraví. Úřad jí uložil pokutu 500 Kč a povinnost úhrady 1000 Kč na náklady projednávání přestupku.

Rozhodnutí potvrdil krajský úřad a paní Monika jej za to zažalovala.

Krajský soud shledal, že žalobkyně nevyvinula takovou míru předvídavosti a opatrnosti, jež je vyžadována od majitelů psů, aby zabezpečila ochranu zdraví spoluobčanů před útokem psa.

Pro posouzení zavinění nejsou podle soudu podstatné okolnosti jako povaha psa, či zda měla jeho panička vědomost o tom, že poškozená měla klíče od domu a kdy do domu dochází doručovat tisk.

Podstatný je příčinný vztah mezi jednáním paní Moniky, která ponechala psa volně pobíhat po společných prostorách domu, a napadením člověka. Její žalobu proto soud 1. února 2008 zamítl.

Paní Monika podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu ČR (NSS).

Setr byl „doma“?

Argumentuje, že pes bez náhubku nebyl ponechán na veřejném prostranství, ale v uzavřeném prostoru jí spoluvlastněného domu.

Krajský soud dle stěžovatelky zcela opomenul otázku ochrany vlastnického práva a nevypořádal se ani s otázkou, zda o eventuální přítomnosti poškozené mohla stěžovatelka vědět. Nesouhlasí se závěrem soudu, že spoluvlastník není povinen informovat ostatní spoluvlastníky o pohybu třetí osoby v domě.

Nebylo prý ostatně ani prokázáno, že by poškozenou kousl její pes. K lékaři se totiž dostavila až v 11.45 hodiny.

NSS dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

Poukázal na to, že namítané okolnosti případu krajský soud hodnotil.

Výslovně v rozhodnutí uvedl, že je třeba vždy zvažovat i velikost a rasu psa, jeho obvyklé chování, návyky, ale také osobu, která ho hlídá, a prostor, kde k výběhu dochází.

Stěžovatelka těmto okolnostem své jednání nepřizpůsobila, její pes se nacházel mimo možnost jejího účinného zásahu.

Povinnost kontroly

NSS podotkl, že vlastník psa si musí být vždy vědom možnosti neočekávané reakce psa. Je povinen ovlivnit a kontrolovat jeho chování. Tuto povinnost stěžovatelka porušila.

V žalobě paní Monika namítala, že vchodové dveře byly uzavřeny a poškozená neměla právo do vnitřních prostor domu vcházet. Její zaměstnavatel ani ostatní spoluvlastníci domu si od stěžovatelky nevyžádali souhlas se vstupem svých zaměstnanců do domu, ani stěžovatelku o tom neinformovali.

K tomu už krajský soud uvedl, že žalobkyně venčila svého psa ve společných prostorách domu, kde je možný střet psa s ostatními spoluvlastníky domu i s jinými lidmi, kteří mohou přijít například na návštěvy. O nich ostatní spoluvlastníci nemají povinnost informovat.

K námitce časového odstupu od události k návštěvě poškozené u lékaře NSS připomněl, že doručovatelka dokončila roznášku novin, jela domů, následně šla na obvodní oddělení policie a poté k lékaři. Pouze z onoho časového posunu nelze zpochybnit vznik a okolnosti incidentu.

NSS proto v lednu kasační stížnost paní Moniky zamítl (rozsudek Nejvyššího správního soudu z 29.1.2009, čj. 9 As 13/2008, www.nssoud.cz ).

A „setr“ z Budějovic následně zaměstnal i Ústavní soud ČR (ÚS).

Ten koncem května odmítl ústavní stížnost paní Moniky proti uvedeným rozsudkům správních soudů jako neopodstatněnou.

Stěžovatelka opakovala, že výběhem psa ve společných prostorách domu realizovala své vlastnické právo, a to způsobem ostatními spoluvlastníky dlouhodobě akceptovaným.

Podle ÚS šlo fakticky o souhrn argumentů, uplatněných v předchozím průběhu řízení. S těmi už se ale vypořádal NSS a ÚS jeho závěrům neměl co vytknout.

Požadavek, aby stěžovatelka měla svého psa natolik pod kontrolou, aby nemohlo dojít k napadení osob do domu oprávněně vstoupivších, je zcela přiměřený a není ani v rozporu s principy demokratického právního státu, ani s principy spravedlnosti, uzavřel ÚS.