Zjistil mj., že zaměstnanci využívali k pracovním účelům svých vozidel.

Nad jejich vyúčtováním měl pochybnosti. Proto vyzval družstvo k prokázání, že cestovní náhrady čtyřem zaměstnancům v celkové výši 311 879,50 koruny jsou daňově uznatelným nákladem. Mimo jiné také, aby prokázal účel jednotlivých cest.

Po šetření úřad uzavřel, že to družstvo u dvou zaměstnanců neprokázalo. Dodatečně mu vyměřil daň 51 800 Kč.

Nedoloženo

Krajský soud v Českých Budějovicích v srpnu 2007 žalobu družstva proti tomuto rozhodnutí zamítl.

Vyúčtování neobsahovalo údaje zejména o místech jednání a účelu cest. V příkazech uvedený účel „zajištění provozu ZOD“ není objektivním dokladem, že vykázané kilometry se týkají pracovních cest.

Jeden z dotčených zaměstnanců nepředložil technický průkaz jím používaného vozidla, v případě druhého v něm chyběl údaj o spotřebě.

Družstvo podalo kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu ČR (NSS).

Argumentuje, že jednotlivá pole a kravíny nemají žádné specifické určení, které by se dalo postupně vykazovat v cestovních příkazech. Proto bylo zejména u techniků rostlinné výroby jako místo pracovní cesty označeno zemědělské a obchodní družstvo, potažmo obec.

NSS ale odmítl názor, že pracovní cesty není možné podrobněji specifikovat.

Odkázal znovu na zákon o cestovních náhradách, jemuž ostatně i dotyčné družstvo vyhovělo vydáním nedatované směrnice. V postatě všechny cestovní příkazy a vyúčtování pracovních cest jí však neodpovídaly. Tak počátek cesty byl stanovován prvním dnem v měsíci a její konec posledním dnem, i když cesty byly jednodenní, jak bylo posléze uváděno ve vyúčtování.

Nekontrolovatelné

Jeden z řidičů v cestovních příkazech nikdy přesně neuvedl typ používaného vozidla nebo jeho SPZ a povětšinou uváděl jen typ pohonné hmoty bez uvedení spotřeby. V rubrice odjezd – příjezd – místo jednání uváděl pouze „Provoz ZOD“ a nikoliv místo a účel cesty.

Tyto nedostatky ve výsledku znemožňují uznání cestovních náhrad tohoto zaměstnance jako daňově uznatelných ve smyslu zákona o daních z příjmů, uzavřel NSS.

V případě druhého z „odmítnutých“ řidičů soud upozornil, že ten vůbec technický průkaz nepředložil.

Jeho pravidelné pracoviště bylo pracovní smlouvou vymezeno celým územím obce a účel cesty a místo jednání byly v cestovních příkazech a vyúčtováních určovány jako „provoz ZOD“ nebo „zajištění provozu ZOD“.

Pracovní cesty vykonané tímto zaměstnancem po území obce tak není možné považovat za pracovní cesty ve smyslu zákona o cestovních náhradách, potvrdil NSS.

Pokud pak někdy uváděl jako místa jednání i jiné obce, nebylo možné ověřit údaje o spotřebě pohonných hmot.

NSS se také ztotožnil s pochybnostmi finančního úřadu i krajského soudu o předložených dohodách o používání vozidla při pracovních cestách. Jeden ze zaměstnanců totiž uzavřel s družstvem pracovní smlouvu o více než tři roky později, než měl podepsat uvedenou dohodu. Ty měly být navíc uzavřeny 2. ledna 2000, což byla neděle.

Proto krajský soud a nyní i NSS konstatovaly, že správce daně byl oprávněn toto cestovné neuznat jako náklady družstva ve smyslu zákona o daních z příjmů.

(Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13.3.2009, čj. 8 Afs 87/2007 - 71, www.nssoud.cz.)