Vrchní soud v Praze Mižigárovi ubral jeden rok, Bledému dal sedm let, Mižigárové šest a půl roku, a rozhodl i o trestech sedmi dalších. Odvolání Pavla Horváta zamítl.

Neměl být souzen?

Šest odsouzených podalo dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (NS). Pavel Horvát kromě jiného namítl, že veřejného zasedání o odvolání se zúčastnil za situace, kdy se nacházel ve výkonu trestu v Rakousku a do ČR byl prozatímně předán za účelem odvolacího řízení. Upozornil, že doposud nebylo rozhodnuto o jeho stížnosti proti rozhodnutí Zemského soudu ve Vídni o jeho předání do ČR, takže rozhodnutí o prodloužení předání nemělo zákonný podklad -  zasedání odvolacího soudu neměl být vůbec přítomen, což by jednání zabránilo. Pokud tam přesto byl, neměl být omezen na osobní svobodě. Vrchní soud neměl za této situace o jeho odvolání rozhodovat.

K této námitce Pavla Horváta NS uzavřel, že neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů, a odmítl je. Obdobně naložil v rozsáhlém usnesení z 23. října minulého roku o ostatních podáních (6 Tdo 367/2013). Pavel Horvát poté z výkonu trestu v Mírově podal ústavní stížnost.

Opakuje své výhrady k vydání do ČR, jímž prý bylo porušeno jeho právo na spravedlivý a zákonný proces.  Ústavní soud ale jeho návrh označil za zjevně neopodstatněný. „Z odůvodnění stížnosti není příliš zřejmé, jak mohla být stěžovatelovou přítomností u veřejného zasedání reálně negativně zasažena, tedy porušena, ústavní práva obviněného," řekl. Co se procesních práv týče, pak ty byly postupem soudu naopak naplněny a jím vydaný rozsudek tak byl vydán za dodržení všech principů spravedlivého procesu. Skutečnost, že byl donucen zúčastnit se veřejného zasedání, rovněž nepředstavuje ústavně nepřijatelné omezení jeho základních práv, neboť taková praxe je u osob odsouzených k nepodmíněnému trestu odnětí svobody zcela standardní. Dochází k ní právě za účelem ochrany ústavních procesních práv obviněných, pokračoval ÚS. Uzavřel, že od okamžiku předání do pravomoci orgánů ČR neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv a svobod, přičemž ÚS nemá v tomto případě pravomoc posoudit, zda k takovému porušení došlo před stěžovatelovým předáním do ČR. Proto jeho stížnost odmítl. (III.ÚS 108/14)