Žalobce, který provozuje v ČR několik desítek lékáren, z toho 13 v jižních Čechách, žalobou napadá praxi kraje k regulačním poplatkům 30 Kč za vydání každého léčivého přípravku na receptu, jak tuto povinnost uložil pojištěncům zákon č. 271/2007 Sb.

Protože ČSSD slibovala před krajskými volbami 2008 zrušení těchto poplatků a změnou zákona se to  nepodařilo, zavedli hejtmani této strany „darování“ této částky pacientům z rozpočtu kraje. Rada Jihočeského kraje tak  20. ledna 2009 schválila úhradu regulačních poplatků ve svých sedmi nemocnicích a jejich lékárnách formou písemných darovacích smluv. Pacienti mohli podepsat smlouvu, jíž přijímají od kraje dar. V zařízeních  jiných subjektů kraj poplatky nehradil.

Česká lékárna v žalobě tvrdí, že jí kvůli opatření kraje propadly tržby oproti minulým  obdobím.  Její lékárny prý byly nuceny poskytovat klientům obdobnou slevu, „aby srovnaly žalovaným pokřivené soutěžní prostředí“. Ze svých prostředků tak Česká lékárna musela od 1. února 2009 do 30. června 2010 vynaložit na tyto slevy v jejích jihočeských lékárnách celkem 11 086 050 korun na 200 454 účtenkách. V této žalobě ale nárokuje jen 7343 účtenky za únor 2009 z devíti svých lékáren na celkem 341 910 Kč. (Nemluví na nich ostatně o slevách, ale o „poděkování za návštěvu“.)

Podle České lékárny se tak kraj dopustil nekalosoutěžního jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům. Kraj sice není přímým soutěžitelem žalobce, ale jeho rozhodnutí ovlivnilo  pacienty ve volbě, v jaké lékárně léky zakoupit. Mnozí proto zamířili „za slevou“ do nemocničních lékáren. Navíc tam pravděpodobně nakoupili i léky nehrazené z pojištění.

Kraj mj. uvedl, že chtěl jen snížit sociální dopad novely zákona z roku 2007 na své občany. Otázkou prý je, do jaké míry může být tak zanedbatelná částka rozhodujícím faktorem pro volbu lékárny.

Po doplnění dokazování mj. zprávami o výsledku svého hospodaření v kritickém období soudkyně ještě jednou vyzvala žalující stranu, aby prokázala skutečnou škodu vzniklou tím, že vybrané poplatky vracela klientům jako bonus v rámci klientských karet existujících už od roku 2006. „Soud nemá pochybnosti, že společnost vynaložila 341 910 korun, ale to není skutečná škoda vzniklá v přímé souvislosti s postupem žalovaného, na jejíž náhradu od něj by měla nárok.Ta částka vyjadřuje náklady vynaložené na předcházení případného zhoršení hospodářského výsledku v důsledku vývoje na trhu, tedy zkrácení tržeb a úbytku klientů,“ řekla. 

Zástupce Českých lékáren opakoval, že třicetikorunovými „vratky“ zákazníkům se snažili předejít škodě z negativního jednání kraje. Díky tomu, že takto srovnali krok, nedošlo k odlivu klientů. Mínil, že šlo přinejmenším o náklady vynaložené na předcházení škod, na jejich minimalizaci, a že tedy na jejich náhradu mají od „škůdce“ nárok.  Zástupce kraje naopak opakoval, že žalované částky nemohou být považovány za způsobenou škodu a České lékárny že její skutečnou výši neprokázaly.

Soud poté žalobu zamítl.

„Soud nemá pochybnosti, že Jihočeský kraj se dopustil nekalosoutěžního jednání, a zabýval se jen výší škody, kterou tím měl způsobit,“ řekla soudkyně. „Žalobkyně prokázala, jakou částku v reakci na opatření kraje operativně a rychle vynaložila, ale to není vyčíslení škody, která jí byla způsobena. Bylo to úplně vzorové  jednání podnikatele, který, když se něco na trhu děje, se snaží cestou nejmenších nákladů předejít, zmenšit  možný škodlivý dopad na něho .“

Připomněla, že České lékárny už předtím měly zavedeny klientské karty poskytujicí zákazníkům věrnostní a jiná zvýhodnění, a na tyto karty nově navázala i „poděkování“ vrácením poplatku. Do hospodářské bilance lékáren ve srovnání různých období se pak kromě těchto bonusů promítaly další objektivní a subjektivní vlivy, investice, ceny léků atd. Výši skutečné škody, která lékárnám vznikla nekalosoutěžním jednáním kraje, tak žalující neprokázal. Proto soud jeho žalobu zamítl.

Rozhodnutí není pravomocné.