Řidič byl obžalován z trestného činu ublížení na zdraví, ale pozůstalí se začali soudit o náhradu újmy způsobené smrtí s provozovatelkou vozidla, které tehdy J. H. řídil.

Okresní soud v Č. Budějovicích dovodil, že ke střetu došlo v okamžiku, kdy řidič otvíral dveře bezprostředně po skončení jízdy, takže vozidlo bylo ještě v provozu a provozovatelka vozidla má proto za následek nehody objektivní odpovědnost.  Synům, manelovi a sestře přiznal jednorázové odškodnění v plné výši, jelikož neshledal spoluzavinění cyklistky na vzniku škody. Uvedl, že jako účastník silničního provozu neporušila žádnou povinnost, jelikož boční odstup kola od vozidla není nikde upraven a jde pouze o ustálenou zvyklost.

Krajský rozsudek změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců 48.000, resp. 35.000 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně shledal  spoluzavinění poškozené, neboť ta při jízdě nepoužila ochrannou cyklistickou přilbu. Při posouzení míry spoluzavinění soud vycházel ze závěrů znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství, zejména z toho, že 80 % cyklistů, kteří utrpěli smrtelné zranění hlavy a neměli při jízdě přilbu, by přežilo, pokud by tuto přilbu měli. I poškozená utrpěla nanejvýš otřes mozku. Odvolací soud proto dovodil na straně poškozené 80% zavinění, proto žalovaná za následek v tomto rozsahu neodpovídá.

Pozůstalí podali dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (NS). Mají úvahu odvolacího soudu při posouzení zavinění za zjevně nepřiměřenou. Jeho závěr nelogicky akcentuje aspekt nepoužití cyklistické přilby poškozenou, a bez náležitého právního odůvodnění bagatelizuje způsob řízení – provozování vozidla řidičem žalované, což bylo dominantní počáteční příčinou, bez níž by k tragickému následku nedošlo.

NS se loni v červnu ztotožnil s krajským soudem v tom, že odpovědnost za škodný následek vzniklý z provozu dopravního prostředku tíží žalovanou provozovatelku vozidla. Za rozhodující je však třeba považovat okolnost, že poškozená při jízdě na kole nepoužila cyklistickou přilbu, a tím přispěla k podstatně závážnějšímu (smrtelnému) následku, než ke kterému by podle znaleckého posudku došlo, pokud by přilbu použila, řekl NS. Od jejího spoluzavinění se odvozují nároky jejích pozůstalých. Odvolací soud neopomněl, že prvotní příčinou nehody bylo otevření dveří řidičem, což je okolnost mající původ v provozu a zatěžující provozovatele, ale správně též zdůraznil, že současné porušení prevenční povinnosti poškozenou mělo za následek její smrtelné zranění. Nebýt tohoto spoluzavinění, rozsah škody by byl podstatně menší. Odvolacímu soudu nelze podsouvat, že by kladl na cyklisty nepřiměřené požadavky, jeho úvahy se omezují na použití cyklistické přilby, která je běžně dostupnou a obvyklou ochrannou pomůckou způsobilou zabránit právě tomu druhu škody na zdraví. Jeho posouzení míry spoluzavinění poškozené na rozsahu škody nelze mít za zjevně nepřiměřené, uzavřel NS.
Dovolání pozůstalých proto zamítl.

K Ústavnímu soudu

Ti proti rozhodnutím podali ústavní stížnost.

Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou dle jejich názoru projevem libovůle, neboť co do spoluzavinění poškozené výrazně vybočily z ustálené rozhodovací praxe, vycházely toliko ze znaleckého posudku a své závěry nedostatečně odůvodnily. Jejich postupem bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na nedotknutelnost soukromí, když nebyla reparována citová újma vzniklá ztrátou milované osoby.

Ústavní soud předeslal, že si je plně vědom tragičnosti situace, v níž se stěžovatelé v důsledku zbytečné ztráty matky, manželky a sestry ocitli, a zcela chápe pohnutky, z nichž proti předmětným rozhodnutím obecných soudů brojí. Přesto mu nezbývá než konstatovat, že posouzení míry spoluzavinění je volnou úvahou obecného soudu. Přisvědčuje námitce, že procentuální vyjádření spoluzavinění poškozené nelze přímo dovodit z předmětného znaleckého posudku, neboť tento vyčísluje toliko pozitivní účinek ochranné přilby na úmrtnost cyklistů v důsledku dopravních nehod, zatímco k určení konkrétního podílu poškozené na zavinění se nevyjadřuje. To však samo o sobě nevylučuje podpůrné použití znaleckého posudku soudem jako vodítka pro nalezení konkrétní míry spoluzavinění v daném případě.

Ústavní soud nemůže jeho závěr přehodnocovat a nahrazovat jej posouzením vlastním, a to ani tehdy, pokud by se s ním neztotožňoval. Ústavní soud je "pouze" oprávněn ověřit, zda závěr obecných soudů není výrazem libovůle či svévole, a zda v něm nelze shledat prvek zjevného excesu. V projednávané věci má zato, že odvolací soud postupoval v mezích zákona a že důvody, pro které rozsudek změnil, dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnil. Jeho právní závěry nelze označit jako extrémně nesouladné se skutkovými zjištěními a z ústavně právního hlediska obstojí.
Proto ÚS stížnost pozůstalých odmítl.  (IV.ÚS 3652/12)