Matka   žalovala   původně o 300 000 korun nemocnici a dvě pohřební služby. Do jejího práva na ochranu osobnosti zasáhlo to, že nemohla své mrtvé dítě pohřbít – když to chtěla začít zařizovat, ukázalo se, že tělíčko už bylo spáleno, snad při hromadném zpopelnění…

Jak strany během řízení opakovaly, jde o nešťastný případ, který podle právního zástupce  žalovaného  vznikl z nedorozumění mezi matkou a pracovníky nemocnice.

Rodička nebyla detailně poučena o tom, že pohřeb musí zařizovat ve lhůtě 96 hodin požadované zákonem o pohřebnictví,  a  v psychické zátěži v důsledku prožitých událostí ji nenapadlo, že je třeba jednat rychle. Právní zástupkyně žalobkyně poukazovala na to, že její klientka byla tehdy ve stavu, kdy poučení ani nemohla dostatečně vnímat.

Soud stranám předeslal, že důkazní situace při zjišťování, kdo co ve věci porušil, by byla komplikovaná, ale důležitější že je vůle stran k dohodě. Ty po krátkém jednání takovou ochotu naznačily.

Zástupkyně žalobkyně po poradě s klientkou uvedla, že výše odškodnění není v této věci až tak zásadní, ale chtěla by,  aby k takovému zacházení s ostatky už nedocházelo, aby se obecně péče o zemřelé a pozůstalé zlepšila.
Po dalším jednání stran  posléze žalobkyně podala návrh na zmíněný soudní smír, strany jej včera podepsaly a soud jej schválil.

§ 5
(1)  Nesjedná-li  ve  lhůtě 96 hodin od oznámení úmrtí podle zvláštního právního  předpisu  žádná  fyzická  nebo  právnická osoba pohřbení nebo nebyla-li  zjištěna  totožnost  mrtvého  do jednoho týdne od zjištění úmrtí a žádné   zdravotnické   zařízení
v souladu  s podmínkami  stanovenými zvláštním  právním  předpisem  neprojevilo  zájem o využití lidských pozůstatků  pro potřeby lékařské vědy a výzkumu nebo k výukovým účelům,
je  povinna  zajistit pohřbení obec, na jejímž území k úmrtí došlo nebo byly   lidské  pozůstatky  nalezeny,  případně  vyloženy  z dopravního
prostředku.
(zákon o pohřebnictví)