Okresní soud v Písku napoprvé žalobě v částce 146 312 Kč s příslušenstvím vyhověl. Krajský soud mu ale věc vrátil mimo jiné s tím, že „není možné pravidelné hrazení nájemného v určité výši započítat na dluhy nájemného v předchozím měsíci podle zásady priority". Písecký soud poté loni v březnu uložil žalovaným zaplatit žalobkyni 29.881 Kč s příslušenstvím a žalobu ohledně částky 116 431 Kč zamítl.  Konstatoval, že žalobkyně každý rok doručila žalovaným sdělení o zvýšení nájemného, jehož neplatnost žalovaní u soudu nenapadli, avšak nájemné hradili nepravidelně a v neodpovídající výši, aniž určili, za které období platí. S ohledem na právní názor odvolacího soudu uzavřel, že není-li možné při vyrovnání dlužného nájemného zohlednit zásadu priority, je dlužné nájemné za období od 1. 3. 1998 do 30. 6. 2007 v částce 95 500 Kč promlčeno. Od výše nájemného za poslední tři roky soud odečetl 20 931 Kč jako slevy a uložil žalovaným zaplatit 29 881 Kč.

Krajský soud toto rozhodnutí potvrdil a žalobkyně podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (NS). Odvolací soud podle ní nesprávně aplikoval, respektive neaplikoval rozhodnutí NS z července 2004, že v případě, kdy plnění dlužníka nepostačuje na vyrovnání všech dluhů věřitele a za předpokladu, že dlužník při plnění neurčí, který z více dluhů chce vyrovnat, nepřechází tato volba na věřitele. Při úvaze, který z dluhů byl za dané situace vyrovnán, je však možno vycházet z principu priority, tzn. přednostní vyrovnání některého z více dluhů, založeného například na době jejich splatnosti. Odvolací soud se však ve svém rozsudku od uvedeného výkladového pravidla odchýlil, neboť placení nájemného posoudil jako plnění ve splátkách, nikoliv jako opakující se plnění s různou lhůtou splatnosti.

Když není norma…

NS konstatoval, že odvolací soud se při řešení otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

NS opakovaně uvedl, že na rozdíl od závazkových nebo pracovněprávních vztahů, u nichž je splnění více dluhů u stejného věřitele upraveno v obchodním zákoníku a v zákoníku práce, občanský zákoník výslovnou úpravu zániku více dluhů u téhož věřitele jejich splněním neobsahuje. Původní právní úprava, podle níž je vyrovnán dluh, o němž dlužník při plnění prohlásí, že právě ten chce splnit, ale jinak je plněním uhrazen dluh nejdříve splatný, a to nejprve jeho příslušenství, byla dnem 31. 12. 1991 zrušena, aniž by byla nahrazena jinou úpravou.

Za této situace musí soud své rozhodnutí založit „zejména na základních principech českého právního řádu, jimiž se řídí právní úprava občanskoprávních vztahů". V případě, že plnění nestačí na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele, a že dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů chce vyrovnat, nepřechází "právo volby", který z dluhů byl uhrazen, popřípadě v jaké výši, na věřitele. Jeho případná vůle, na který z více dluhů si plnění započte, nemá žádnou právní relevanci. Při úvaze, který z dluhů byl za této situace vyrovnán, pak lze vycházet – obecně vzato – buď ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého z dluhů, založeného například na době jejich splatnosti, na úrovni jejich zajištění, na jejich povaze apod.), nebo ze zásady proporcionality (poměrného vyrovnání všech dluhů). Uvedený závěr se uplatní i v případě povinnosti platit nájemné.

Odvolací soud se svým rozhodnutím odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. NS proto jeho rozhodnutí zrušil a vrátil mu je k dalšímu řízení s tím, že jeho právní názor je závazný.

Jaký ale je, jak tedy dilema „buď, a nebo" vyřešit, to laik, běžný dlužník i věřitel,  z textu usnesení sotva pozná… (26Cdo 687/2014)