Pan M. jako předseda komise pro územní plán, majetek a investice města poté v roce 2007 v článcích v červnovém a zářijovém vydání Zpravodaje města uveřejnil výroky o tom, že zastupitelstvo muselo zrušit výběrové řízení na rekonstrukci zejména v důsledku špatné, resp. neprofesionální práce firmy S.

Společnost S. tyto výroky označila za nepravdivé. Podle ní závazky splnila řádně a včas a žádným způsobem nemohla ovlivnit to, že k realizaci akce nakonec nedošlo. Pana M. zažalovala o ochranu dobré pověsti právnické osoby.

Krajský soud v říjnu 2009 ing. M. uložil, aby uveřejnil na svůj náklad ve Zpravodaji města omluvu žalobkyni. Žalobu na zaplacení několikamilionového zadostiučinění zamítl. Dospěl k závěru, že důvodů ke zrušení výběrového řízení byla řada a z žádného důkazu nelze dovodit jednoznačné tvrzení žalovaného, že by ke zrušení řízení došlo „zejména v důsledku špatné práce žalobkyně".

Žalovaný tak zasáhl do dobré pověsti žalobkyně a je namístě přiznání zadostiučinění ve formě omluvy. Nešlo ale o zásah tak intenzivní, aby odůvodňoval přiznání peněžitého zadostiučinění. Firma S. ani neprokázala, že by jí v důsledku článků vznikla majetková újma.

Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků 20. prosince 2010 rozsudek změnil tak, že žalobu o zveřejnění omluvy ve zpravodaji zamítl.

Přiměřená kritika

Podle něj jednání ing. M. nelze kvalifikovat jako neoprávněný zásah do dobré pověsti žalobkyně. Výroky je třeba posuzovat v kontextu celého sdělení i v kontextu dalších skutečností. Soud rekapituloval obsah polemiky ve zpravodaji a dospěl k závěru, že oba články ing. M. jsou svým obsahem hodnotícím úsudkem a dovolenou kritikou, která je přiměřená co do obsahu a formy. Její text nijak nevybočil z přijatelné míry svobody projevu.

Hodnotové soudy jsou nedovoleným projevem jen v případě, že jde o kritiku zcela postrádající věcný základ. Výroky žalovaného tyto znaky paušální kritiky nenaplňují, jde tedy o přípustnou kritiku nevybočující z fair projevu.

Míru snášenlivosti kritiky je podle odvolacího soudu nutno v projednávané věci stanovit s přihlédnutím k tomu, že předmětem kritiky byla činnost žalobkyně coby poradkyně města, tedy veřejnoprávní korporace, přičemž soukromá osoba vstupující do vztahu s veřejnoprávní korporací musí počítat s větší mírou kritiky. Nejen uvažovaná rekonstrukce nádraží, ale logicky i činnost žalobkyně s ní spojená se stává věcí veřejného zájmu. Je proto v těchto případech nezbytný benevolentnější přístup k posouzení meze přípustnosti uveřejnění kritických informací.

Firma S. podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (NS). Ten se ztotožnil s odvolacím soudem, že v tomto případě se nejedná o skutkové zjištění, ale o hodnotící úsudek, tedy o kritiku. Podstatné je, zda kritika nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu.

Výroky žalovaného je nutné posuzovat v kontextu všech tří publikovaných článků. Ačkoli v prvním žalovaný uvedl, že výběrové řízení bylo zrušeno zejména v důsledku špatné práce žalobkyně, v dalším již to relativizoval, že práce byla nikoli špatná, ale neprofesionální, a že z pohledu žalovaného bylo výběrové řízení zrušeno z více důvodů spočívajících jak na straně radních, zastupitelstva a úředníků města, tak na straně žalobkyně.

Taková kritika, i s přihlédnutím k možnosti žalobkyně účinně se bránit publikací článku ve stejném periodiku, nepřesáhla možnou přiměřenou intenzitu takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze, tj. neztrácí charakter konkrétního úsudku, řekl NS.

K otázce výkladu ochrany tzv. osob veřejného zájmu řekl, že vstupuje-li soukromá osoba do smluvních vztahů s veřejnoprávní korporací, tj. městem, a to navíc v otázce veřejných zakázek, které často podléhají kontrole ze strany veřejnosti, je třeba počítat s větší mírou kritiky jejího jednání.

Dovolání firmy S. proto zamítl. (23 Cdo 1551/2011)