Oba bylí potrestáni třemi roky podmíněně na pět let s dohledem. Ženě soud zakázal výkon funkce v obchodních společnostech, pánovi nahradit bance škodu přes tři miliony korun. Krajský soud rozhodnutí změnil v tom, že banku odkázal na řízení občanskoprávní.
Pan L. byl následně 24. května 2012 uznán vinným zkrácením daně, poplatku a podobné povinné platby a za tento zločin a sbíhající se zmíněný úvěrový podvod odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na pět let a deset měsíců. Osm let nesmí podnikat.
Až poté manželé podali proti prvnímu rozsudku dovolání.
Obviněná namítala, že v době sjednávání úvěrů byla na mateřské dovolené a o hospodaření obou společností neměla žádný přehled. K vedení společností udělila plnou moc manželovi. Prohlášení o majetku a závazcích a úvěrové smlouvy podepsala na žádost pracovníka banky, aniž by je blíže zkoumala. Nebylo prokázáno, že by věděla o zatížení domu zástavními právy a že jsou na něj vedeny exekuce. Poukazuje na možnosti banky si toto vše nejprve ověřit. Pokud soudy dospěly k závěru, že nepravdivá či neúplná informace o nemovitosti měla pro poskytnutí úvěru zásadní význam, pak vycházely ze zprávy banky o nařízeném postupu jejích pracovníků při poskytování úvěrů. Tento postup měl být tedy znám zmiňovanému pracovníkovi banky, ale nebyl prý rozhodně znám obviněným.

Obviněný L. zpochybňuje závěry soudů o předložení zfalšovaných daňových přiznání jednotlivých obchodních společností za roky 2004 a 2005 z jeho strany. Jedná se prý o podezřelé a nevěrohodné důkazy.

Oba dále poukazují na to, že společnosti žádaly o úvěr v rámci masivní kampaně banky, čemuž odpovídal i postup jejího pracovníka.
Před projednáním věci dovolací instancí odsouzený L. zemřel.

Věděla, je vinna

NS obligátně konstatoval, že mu nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci, ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či hodnocení důkazů. Ze zjištění nižších soudů je zřejmé, že obviněná L. jako statutární zástupce jmenovaných obchodních společností při uzavírání úvěrových smluv uvedla ve všech čtyřech případech v Prohlášení o vlastnictví majetku a závazcích nepravdivé údaje týkající se vlastnictví rodinného domu, jakož i zamlčela údaje vztahující se k zatíženosti této nemovitosti zástavními právy ve prospěch celé řady zástavních věřitelů a též na této nemovitosti váznoucí nařízené exekuce.
Tvrzením obviněné, že její pozice byla pouze formální, obchodní společnosti řídil její manžel a ona dokumenty potřebné pro poskytnutí bankovního úvěru podepsala, aniž by je četla, se zabývaly ve svých rozhodnutích již budějovické soudy a důvodně takovou obhajobu označily za účelovou, řekl NS.

Pouze dodal, že lze připustit, že obviněná nebyla v celé záležitosti osobností vůdčí, tou byl nesporně její manžel. Na straně druhé ale v žádném případě není možné akceptovat její tvrzení, že by se vše dělo bez jejího vědomí, pokračoval. Obviněná byla a je nesporně osobou příčetnou, inteligentní a minimálně ze všech prokázaných souvislostí musela vědět, o co v celé záležitosti jde a k čemu se jako statutární orgán jmenovaných obchodních společností zavazuje a správnost jakých dokumentů svým podpisem garantuje. Minimálně čtyřikrát byla v bance přítomna jednání o poskytnutí úvěrů obchodním společnostem, jejichž byla jedinou jednatelkou. Zde také za tyto společnosti podepsala úvěrové smlouvy a přílohy, v nichž byly obsaženy nepravdivé a neúplné údaje. Je pravdou, že je na místě, aby poskytovatel úvěru postupoval s potřebnou mírou opatrnosti a veškeré údaje a dokumenty uváděné a předkládané žadatelem o úvěr si prověřoval. Zároveň je ale nespornou povinností žadatele o úvěr na předložené dotazy odpovědět úplně a pravdivě a svá tvrzení doložit, pokud je to vyžadováno, řádnými a úplnými, tedy nikoli zfalšovanými doklady. Obviněná L. si těchto skutečností musela být minimálně vědoma, a přesto, resp. navzdory tomu jednala výše popsaným způsobem, takže byla zároveň i srozuměna s tím, že se tímto dopouští trestného činu úvěrového podvodu. .

I na námitky obviněného L. soudy reagovaly zákonem požadovaným způsobem. Nikdo jiný, než právě obvinění, nemohl mít zájem a zároveň i možnost k pořízení a spolupředložení zfalšovaných dokladů, kterými banka podmiňovala poskytnutí požadovaných úvěrů.
Výsledné skutkové závěry soudy obou stupňů opřely o konkrétní zjištění a NS na ně odkázal. Odmítl poukazy na úlohu pracovníka banky, který nepostupoval s potřebnou mírou obezřetnosti, a na údajnou masivní kampaň banky, což snad má vyvolat dojem, že oba obvinění byli k uzavření smluv o úvěrech nějak zmanipulováni. Jednali se záměrem získat prostřednictvím bankovních úvěrů peněžní prostředky na krytí dřívějších závazků obchodních společností, které zastupovali, případně pro sebe samé, přičemž si museli být zároveň vědomi, že stanoveným podmínkám těchto úvěrových smluv nebudou tyto společnosti schopny dostát, a proto úvěrující bance předložili dokumenty obsahující neúplné a též nepravdivé údaje. Úvěry v celkové částce čtyři miliony korun nebyly obchodními společnostmi ani náznakem splaceny. Nesporně problematickou úlohu pracovníka banky soudy významně zohlednily při úvahách o trestech, jimiž byli obvinění nakonec postiženi. K tvrzené úvěrové masivní kampani banky NS dodal, že na povinnosti každého jedince předem zvážit, zda podmínky úvěrového vztahu je schopen splnit, nemůže nic změnit ani sebemasivnější reklamní kampaň jakéhokoli obchodního subjektu, nabízejícího poskytnutí úvěrů.

Proto NS dovolání odsouzených odmítl. (4 Tdo 365/2015)