Obchodní centrum Vltavín, s. r. o., České Budějovice, se jako majitel atraktivní adresy v Krajinské pustilo do úpravy této kulturní památky.

V druhé polovině roku 2007 v podstatě odstranilo druhé patro, část prvního patra a nosné konstrukce až na úroveň terénu. Bez vydání závazného stanoviska magistrátu krajského města.

Jeho odbor památkové péče uložil Vltavínu za tento postup pokutu 70.000 korun. Krajský úřad stížnost Vltavínu zamítl.

Krajský soud žalobu na toto rozhodnutí zamítl. Zdůraznil, že žalobce jako vlastník kulturní památky značně překročil rozsah prací uvedený v závazném stanovisku magistrátu z května 2006.

Společnost podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu ČR (NSS).

Byla postižena za provádění obnovy kulturní památky bez předchozího vyžádání závazného stanoviska.

Bourání, ne obnova!

Vltavín ale tvrdí, že žádnou obnovu neprováděl.

Jeho cílem bylo odstranění památky z důvodu havarijního stavu zjištěného statikem. Demoliční práce sledovaly ve〜řejný zájem na ochraně života a zdraví a zájem vlastníků sousedních nemovitostí.

Společnost nejednala svévolně, ale z vážných důvodů. Nebezpečí zřícení bylo aktuální, a o pracích byl průběžně informován stavební úřad. Objekt nebylo možné v žádném případě zachránit.

Odstranění památky nelze zahrnout pod pojem „obnova“. Zákon o památkové péči totiž specificky postihuje též znehodnocení nebo zničení památky. Nepopisuje ale takovéto zničení pouhým zanedbáním péče, vychází pouze z výsledku aktivní činnosti.

Pak by se prý ale Vltavín mohl dopustit snad jedině deliktu podle 35 odst. 1 písm. c) památkového zákona. Ten říká, že úřad uloží pokutu až dva miliony korun osobě, která při výkonu svého podnikání nepečuje o zachování kulturní památky ( . . .) nebo ji znehodnotí nebo zničí.

Pro tento delikt s ním ale podle správní řízení vedeno nebylo a nebyla mu za něj uložena pokuta.

Krajský úřad protiargumentoval, že pojem „obnova“ zákon o památkové péči vztahuje i na „jinou úpravu“ kulturní památky. Obnovou je tedy prý jakýkoliv zásah.

Jedno není druhé

NSS se z námitek chopil především onoho pojmu obnova.

Zákon o památkové péči obnovou rozumí údržbu, opravu, rekonstrukci, restaurování nebo jinou úpravu kulturní památky nebo jejího prostředí. Pro tyto případy ukládá vlastníku kulturní památky vyžádání předchozího stanoviska, v němž je řešena přípustnost obnovy a její podmínky.

Žádné rozhodnutí ve věci objektu v Krajinské však nespecifikuje, kterou ze zmíněných činností, jež v sobě zkratka „obnova“ zahrnuje, měl stěžovatel provádět.

Krajský soud uzavřel, že jakýkoliv zásah do památky spadá pod pojem „obnova“. S tím nelze souhlasit, řekl NSS.

Podle památkového zákona by šlo o obnovu jen za situace, že by stěžovatel prováděl údržbu, opravu, rekonstrukci, restaurování nebo jinou úpravu kulturní památky. Jen v tom případě by byl stavebník povinen k vyžádání zmíněného závazného stanoviska.

Pojem „obnova“ tedy nemůže být naplněn jakýmkoliv zásahem do památky, ale jen některou z vyjmenovaných činností.

Není pochyb o tom, jaké práce stěžovatel provedl, že si k nim nevyžádal stanovisko a jaké mělo toto jednání následky.

Nebylo ale prokázáno a v rozhodnutí zdůvodněno, že činnost stěžovatele byla obnovou a že se tedy Vltavín skutečně dopustil sankcionovaného deliktu. Závěr, že jakýkoliv zásah na nemovité kulturní památce je její obnovou, je v rozporu se zákonem, zopakoval NSS.

Rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil.

(rozsudek Nejvyššího správního soudu z 29. 7. 2009, čj. 2 As 11/2009 – 64, www.nssoud.cz)