Ladislavu Pacovskému 25 let ve věznici se zvýšenou ostrahou, jeho synovi Johnovi jedenáct let ve věznici s ostrahou.

V podaném   dovolání  John Pacovsky namítal podjatost soudu. Uvedl, že usmrcení tří osob muselo působit na členy senátu, jakož i na širokou veřejnost, značně negativně a to bez ohledu na zavinění obviněných. To dále znásobila média, která obviněné prezentovala jako brutální a nelítostné vrahy. Vzhledem k tomu prý lze pochybovat o podjatosti soudců.

Ladislav Pacovský řekl, že pro uložení trestu dvaceti pěti let nebyly dány zákonné podmínky. Znovu protestoval proti tomu, že mu nebylo umožněno sedět vedle svého obhájce u stolu a bez pout na rukou. Byla odmítnuta jeho žádost, aby mohl před soudem hovořit v německém jazyce, v němž je po dlouhém pobytu v Rakousku jistější. Podjatost soudu prvního stupně spatřuje i v reakci předsedy senátu na jeho závěrečnou řeč, že nepovažuje za žádoucí, aby se příliš rozevíraly nůžky mezi tím, jak je spravedlnost vnímána veřejností a jak ji prezentuje ve svém rozhodnutí soud. Z podjatosti viní i Vrchní soud, neboť i ten mu ponechal pouta na žádost věznice a věc nebyla projednána v prostorách, kde by obvinění měli možnost sedět vedle svých obhájců. Předseda senátu ho nenechal ani dokončit závěrečnou řeč, když opakovaně vložil do českých vět německá slova. K otázce nebezpečnosti činu poukazoval na to, že „výběr“ osob, které usmrtil, byl náhodný a vyplýval z eskalace konfliktu s přítomnými.

Státní zástupkyně ve vyjádření uvedla, že agresivita Ladislava Pacovského vůči poškozeným, svědkům, policistům, státnímu zástupci i soudcům vyjadřuje nenávist vůči českému státu i k jeho obyvatelům. Nejvyšší soud nejprve uzavřel, že projednávání věci v Českých Budějovicích bylo v pořádku – soud, v jehož obvodu byl čin spáchán, je zpravidla schopen objasnit případ nejefektivněji a i výchovný účinek řízení na společnost je v takovém případě nejvyšší.

K námitce   Ladislava  Pacovského o ponechání pout a neumožnění sedět vedle obhájce soud řekl, že o podjatost by mohlo jít, jen kdyby bylo zřejmé, že cílem soudu bylo záměrně obviněného poškodit. K neumožnění užívat při jednání němčinu konstatoval NS, že nešlo o situaci, kdy by obviněný zjevně neovládal jednací jazyk soudu. K výtce, že   Ladislavu  Pacovskému „sebral“ předseda senátu Vrchního soudu slovo při závěrečné řeči, upozornil dovolací orgán, že Pacovský při přednesu přešel do německého jazyka a vykřikoval na tlumočnici. Dle trestního řádu smí závěrečný návrh předseda senátu přerušit jen, pokud zřejmě vybočuje z rámce věci. Jestliže obviněný používal při přednesu jiný jazyk než jednací, je možno to považovat za takové vybočení. Předseda senátu je povinen dbát o důstojnost a vážnost soudního jednání, zajistit, aby se přítomní zdrželi nevhodných či urážlivých projevů.

K nebezpečnosti skutku Nejvyšší soud připomněl, že Ladislav Pacovský opakovanými výstřely zblízka zastřelil dva muže zezadu v době, kdy nebyl nikterak ohrožován. Jeho jednání vedlo k tragickým a neodčinitelným následkům i pro rodiny zastřelených. V průběhu celého řízení projevil obžalovaný zcela lhostejný postoj ke způsobenému následku, považuje své jednání za plně legální a spravedlivé. Neprojevil žádnou lítost.

Když během trestního  stíhání opa〜kovaně agresivně napadal všechny osoby zúčastněné na řízení, jeho hlavním mottem byla křivda, která mu byla způsobena nejen poškozenými, ale poté i policií, soudy atd.,, přičemž obviněný považuje své jednání za spravedlivé. Tím prokázal negaci základních společenských pravidel a neochotu se jim přizpůsobit. I podle Nejvyššího soudu jsou tak splněny všechny podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody.

Dovolání obou Pacovských proto Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.