Alžběta Pezoldová není dědičkou po otci Jindřichu Schwarzenbergovi, a tedy ani po hlubocké větvi rodu.

To naznačilo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (NS) zveřejněné v tomto týdnu.

Má prý nárok

Okresní soud v Českých Budějovicích zahájil roku 2006 dědické řízení po Adolfu Schwarzenbergovi.

Alžběta Pezoldová se domáhala rozhodnutí o tom, že je dědičkou po zemřelém. Soud měl dál konstatovat, že český majetek byl Adolfu Schwar〜zenbergovi „odcizen zneužitím (Benešova) dekretu“.

Tvrdí, že jediným dědicem po Adolfovi je dle jeho závěti Jindřich Schwarzenberg.

Ten ji ustanovil závětí z listopadu 1960 dědičkou po něm z jedné čtvrtiny a Karla Schwarzenberga ze tří čtvrtin jako spoludědice.

Tato závěť ale mohla podle Pezoldové být účinnou pouze při nabytí účinnosti adopce Karla Schwarzenberga za Jindřichova syna. To prý nemohlo nastat v České republice, neboť podle českého zákona o rodině z roku 1963 musí být mezi osvojitelem a osvojencem přiměřený věkový rozdíl a osvojit lze (jen) nezletilého.

Okresní soud v březnu 2007 určil, že „jediným účastníkem řízení, se kterým bude nadále soud jednat, je Karel Schwarzenberg“.

Soud konstatoval, že Adolf Schwarzenberg v závěti 17. srpna 1948 ustanovil univerzálním dědicem svého nejstaršího legitimního syna, případně jeho potomka. Pro případ, že nezanechá žádné mužské potomky, měl dědit jeho bratranec Jindřich.

Pro posouzení věci je podle soudu rozhodující, že závětní dědic Jindřich se dožil smrti zůstavitele, který neměl legitimního syna. Pak je nepochybné, že podle uvedené závěti byl k dědění povolán právě a jen on. Tomu proto rakouský soud odevzdal v roce 1951 celé dědictví po Adolfovi.

Kdo je procesním nástupcem po Jindřichovi, to určuje jeho závěť z roku 1960. V ní univerzálním dědicem jmenoval podle ustanovení zřizovací listiny fideikomisu z října 1703 svého nejstaršího vlastního manželského syna, případně jeho nejstaršího vlastního manželského syna.

Být Karel…

Pokud by měl zemřít bez zanechání potomků mužského pohlaví, jmenoval univerzálním dědicem svého adoptivního syna Karla Schwarzenberga, případně jeho syna.

Pokud by Karel Schwarzenberg zemřel bez zanechání vlastních potomků mužského pohlaví, nebo pokud by se věnoval duchovnímu stavu, pak Jindřich ustanovil dědičkou svou dceru Alžbětu Pezoldovou. Současně rozhodl o odkazech částí majetku dalším rodinným příslušníkům.

Okresní soud uzavřel, že podle Obecného zákoníku občanského z roku 1811 nebude ten, na něhož je v závěti pamatováno odkazem, jen jednotlivou věcí, částkou nebo právem, posuzován jako dědic, nýbrž jen jako odkazovník (legatář). Tím je podle soudu i Alžběta Pezoldová.

I proto rakouský soud roku 1967 odevzdal celou pozůstalost Jindřicha Schwarzenberga adoptivnímu synovi Karlovi.

Dědit měli oba

Krajský soud v Č. Budějovicích v květnu 2007 naopak určil, že právními nástupci dědice Jindřicha Schwarzenberga, který měl i české občanství, v řízení po Adolfu Schwarzenbergovi jsou Alžběta Pezoldová a Karel Schwarzenberg.

V řízení o dědictví tedy bude nadále jednáno s oběma.

Soud poukázal na další části závěti Jindřicha Schwarzenberga. Podle nich pro případ, že univerzálním dědicem by se měl stát jeho adoptivní syn Karel nebo jeho potomci, bude Alžbětě nebo jejím potomkům příslušet právo, aby k zákonnému povinnému dědickému podílu požadovali i konkrétní nemovitosti.

V dodatku pak podle soudu pořizovatel rozšířil povinný dědický nárok Alžběty o další panství a čtvrtinový podíl na čisté pozůstalosti.

Krajský soud dovodil, že takto nejde o legát, ale o dědictví pro Alžbětu. Ta je tak v řízení po Adolfu Schwarzenbergovi právní nástupkyní svého zemřelého otce Jindřicha jako jeho dědička.

Soud neshledal, že by byl vázán zmíněným rozhodnutím rakouského soudu. Ten určil, že Karel Schwarzenberg je univerzálním dědicem majetku, jenž byl tehdy předmětem projednání dědictví. „Pojem univerzální dědic nelze ztotožňovat s pojmem jediný dědic,“ řekl soud.

Karel Schwarzenberg podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (NS).

Chyba překladu?

Namítá, že úřední překlad Jindřichovy závětí byl nepřesný a krajský soud tak dospěl k nesprávným závěrům.

Zmiňované nároky na nemovitosti a čtvrtinový podíl z čisté pozůstalosti prý neměly být poskytovány Alžbětě vedle zákonného dědického podílu, ale měly být na tento povinný díl započteny.

Dále mínil, že nezohledněním rozhodnutí rakouského soudu o odevzdání celé pozůstalosti Jindřicha Schwarzenberga jemu jako adoptivnímu synovi krajský soud překročil své pravomoci.

Alžběta Pezoldová naopak mínila, že „rakouské dědické řízení se vztahovalo pouze na rakouský majetek Jindřicha a český majetek byl soudem výslovně vyňat“.

„Protiprávnosti rakouského pozůstalostního řízení“ prý nemohou českému soudu sloužit ani jako vodítko, neboť předání otcova dědictví Karlu Schwarzenbergovi v roce 1967 „bylo vymámeno v rozporu se zněním závěti a odporovalo již tehdy dobrým mravům“.

Jedinou dědičkou po svém otci je prý ona.

Definitivně?

NS rekapituloval zmíněná rakouská rozhodnutí.

Uzavřel, že nebylo potřebné nově řešit otázku právního nástupnictví po Jindřichu Schwarzenbergovi, „bylo-li logicky na místě vycházet z pravomocného rozhodnutí o dědickém právu po něm vydaného soudem v Rakousku“.

NS proto usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil s upozorněním na závaznost jeho právního názoru.

Závěrem připomněl, že i podle Ústavního soudu „k přechodu vlastnického práva u majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na Zemi Českou došlo účinností zákona č. 143/1947 Sb. dnem 13. 8. 1947“, snad prý s výjimkou hrobky v Domaníně.

Tím jako by naznačil, že s děděním po hlubocké větvi by neměl počítat ani Karel . .