Demonstrativní sebevraždy, domácí násilí, vzpoury ve věznicích nebo zatýkání nebezpečných zločinců. Všechny tyto krizové situace si zpravidla na místě vyžadují přítomnost policejních vyjednavačů. „Nejdůležitější je mít dostatek informací,“ říká krajský koordinátor Týmu krizového vyjednávání Policie ČR nadpraporčík Jiří Kříž.

Jak dlouho působí vyjednavači u jihočeské policie?
Vyjednavači působí na krajském ředitelství policie od roku 1996. Oficiálně jsme se začali dostávat do povědomí útvarů, pro které pracujeme, v roce 2002.

Co je náplní práce vyjednavačů? V jakých situacích zasahují?
Vyjednavač je vysílán k případům demonstrativních sebevražd, domácího násilí, barikádových situací, vzpour ve věznicích nebo zadržování nebezpečných pachatelů. To je nejdůležitější část jeho práce.

Kolik vyjednavačů v jižních Čechách působí?
Na celý region máme skoro dvě desítky policejních vyjednavačů. Jsou mezi nimi členové různých policejních složek, například ze zásahové jednotky nebo z obvodů. Byli jsme mezi prvními, kdo měl v týmu i ženy. Původně jich bylo pět, dnes už u nás působí jen jedna.

Jaké jsou předpoklady k tomu, aby se policista mohl stát členem vyjednávacího týmu?
Nejdůležitější je, aby to chtěl policista dělat sám od sebe, aby měl sám zájem o tuto specializaci. Víceméně to dělá zadarmo a nad rámec svých pracovních povinností, které mu vyplývají z jeho zařazení.

Jak se připravujete? Jak často trénujete?
Jednou za měsíc dělám s vyjednavači sezení, kde jsou seznámeni s akcemi, které se v kraji staly. Vyjednavač prochází nástupním čtrnáctidenním cvičením a následně musí projít minimálně jednou za dva roky atestací, aby se stále zdokonaloval a nezůstával stát na místě.

Ke kolika ostrým výjezdům tak ročně vyjíždíte?
Na to je těžké odpovědět. Záleží na tom, zda si nás policisté na místě vyžádají. Za letošní rok jsme měli devět výjezdů a všechny jsme úspěšně zvládli.

Jedná se jen o sebevraždy, nebo i o zatýkání nebezpečných zločinců?
Všechny ty případy byly demonstrativní sebevraždy. Jeden nebo dva se však vymykaly běžným pravidlům. Jednou šlo o sebevraždu ženy na Žďákovském mostě. Chtěla skočit a ještě se pojistila tím, že měla na krku provaz, který by jí v případě skoku zlomil vaz. Druhý případ se stal na Jindřichohradecku. Muž tam seděl ve vozidle a chtěl se upálit. Zemřelo mu dítě a neviděl jiné východisko. U těchto dvou případů jsme na místě působili jako servis pro ostatní složky záchranného systému a pro zásahovou jednotku. Odpoutali jsme pozornost osoby v krizi a tým zásahové jednotky ji zachránil.

Co je nejdůležitější první věc po příjezdu na místo?
Nejdůležitější je získat co nejvíc informací od lidí, kteří jsou na místě, aby s nimi mohl vyjednavač pracovat. Stejně tak prvotní navázání kontaktu s danou osobou.

Jak dlouho taková záchrana sebevraha v průměru trvá?
Je to individuální věc. Každý případ je jiný, ale můžeme říct, že je to tak od třiceti minut do dvou hodin.

Vzpomenete si na případ, kdy by ta doba byla extrémně jiná?
Takovou situaci jsme zažili teď v červenci v kolejišti Českých drah v Českých Budějovicích. Byly tam dvě osoby, které chtěly spáchat sebevraždu. Stály na stožáru osvětlení ve výšce čtyřiceti metrů. Pro vyjednavače bylo obtížné s nimi komunikovat a trvalo to asi 2,5 hodiny.

Stává se vám, že vám někteří ze zachráněných poděkují?
To se nám ještě nestalo. Jediný děkovný dopis, který nás mile překvapil, byl u výše zmíněného případu ze Žďákovského mostu. Poslal nám jej ředitel záchranné služby z Milevska. To jsou okamžiky, pro které vlastně tuto práci děláme.

Jak relaxujete?
Každý odpočíváme jinak. Já se třeba seberu a odjedu s rodinou na chatu. Nejúčinnější je, když si hned po ukončení akce sedneme a celou situaci probereme. Každý se z toho může vypovídat.