Obvodní soud pro Prahu 1 uložil 12. října 2000 České straně národně sociální zaplatit Jaroslavu B. z Českých Budějovic pět milionů korun s úrokem z prodlení, dalších 100 000 korun a vydat mu 44 obrazů.
Vyšel ze zjištění, že strana a pan B. uzavřeli 5. května 1998 smlouvu o půjčce, podle níž pan B. půjčil ČSNS pět milionů korun do 30. června 1998. K zajištění pohledávky uzavřeli téhož dne smlouvu o zřízení zástavního práva na 43 obrazů z majetku ČSNS. Týž den sjednali kupní smlouvu o prodeji této sbírky za 5 000 000 korun, která nabude účinnosti nezaplacením dlužné částky do dne splatnosti. Strany se dohodly i na smluvní pokutě pěti milionů za každý případ porušení smlouvy.
ČSNS půjčku ve sjednané době nesplatila a pan B. se obrátil na soud. Ten rozhodl, jak uvádíme v úvodu. K odvolání ČSNS Městský soud v Praze 10. října 2001 naopak žalobu o pět milionů zamítl. Také Nejvyšší soud ČR v červnu 2002 uzavřel, že sjednaná výše smluvní pokuty je nepřiměřená a ujednání o ní se příčí dobrým mravům. Půjčku zajišťoval žalobce kupní smlouvou, jejímž účelem byl převod vlastnického práva ke sbírce 43 obrazů na žalobce, splacení půjčky bylo tedy zajištěno. Dovolání pana B. odmítl.

Patří do podstaty

Na majetek České strany národně sociální byl pak v srpnu 2003 prohlášen konkurz. Jeho správce JUDr. Pavel Novák zapsal v červnu 2004 do konkurzní podstaty i 43 obrazů, které od úpadce převzal Jaroslav B. Správce mínil, že šlo o absolutně neplatný právní úkon.
Pan B. u Městského soudu v Praze zažaloval o vyjmutí obrazů z konkurzní podstaty. Ten v roce 2006 návrh zamítl s tím, že pan B. není k takové žalobě aktivně legitimován, protože není vlastníkem věci – kupní smlouva z roku 1998 je prý absolutně neplatná, neboť jejím skutečným smyslem bylo sjednání tzv. propadné zástavy. Rozhodnutí potvrdil Vrchní soud v Praze v květnu 2007 a pan B. podal dovolání. Nejvyšší soud v Brně pak 30. listopadu 2009 tato rozhodnutí zrušil. Konstatoval, žepravomocný rozsudek vztahující se k majetku dlužníka před prohlášením konkursu je závazný i pro správce podstaty. Soudy v Praze vyřešily už v letech 2000-01, že žalobce je na základě platně uzavřené kupní smlouvy z května 1998 vlastníkem sporných obrazů. Otázka vlastnictví k nim nemůže již být znovu posuzována.

V novém řízení Vrchní soud v Praze 29. října 2010 vyloučil z konkurzní podstaty úpadce ČSNS šest obrazů, které měl pan B. v době konkurzu ve svém vlastnictví a držbě, a žalobu o 37 sporných dalších zamítl, protože pan B. jepodle vlastních slov v roce 2002 převedl na svého obchodního partnera se švýcarským občanstvím jako splátku předchozích půjček. Nebyl tak k jejich vydání pasivně legitimován.

Další fronta sporu mezitím „zuřila" v Českých Budějovicích, v rámci žalob správce na pana B. o vydání 37 obrazů do konkurzní podstaty ČSNS. Okresní soud v lednu 2009 správci vyhověl a krajský soud jeho rozhodnutí v září téhož roku potvrdil. Soudy uznaly přechod obrazů do vlastnictví či držby pana B., přičemž mimo jiné uzavřely, že pan B. převod vlastnického práva k nim na další osobu neprokázal. Neuvěřil mu, že se snažil osobu nabyvatele chránit k nenarušení jeho víry v dobré mravy, ani tomu, že se chtěl obrazů zbavit, protože považoval za „nebezpečné je mít", na což prý usoudil z telefonátů zájemců o jejich koupi. Nevěděl prý také o potřebě mít pro vývoz obrazů do zahraničí povolení.
Soud dále konstatoval, že zmíněný obchodní partner a kolega pana B. ze studií nebyl schopen blíže vysvětlit okolnosti tvrzených půjček, způsob zjišťování hodnoty obrazů a tak dál. Soud uzavřel, že pan B. tvrzení o převodu vlastnických práv k obrazům na švýcarského kolegu neprokázal. Obrazy ani nevydržel, neboť příslušná doba byla přerušena výzvou k jejich vydání do podstaty. Ani jako oprávněný držitel by pak ostatně nemohl obrazy převést na třetí osobu.

Dovolání pana B. loni v únoru odmítl NS jako nepřípustné. Uzavřel, že otázka, čí obrazy jsou, nemá pro projednávanou věc žádný význam. Soupisem movitých věcí do podstaty vzniká dotčené třetí osobě povinnost je správci vydat bez ohledu na to, zda probíhá řízení o jejich vyloučení. Teprve v něm může být osvědčeno, komu obrazy náležejí.

Jak dál?

Jaroslav B. loni podal návrh na obnovu řízení. Mínil, že otázka vlastnictví obrazů byla již dříve závazným způsobem vyřešena, a správce je sepsal do konkursní podstaty úpadkyně „bez právního důvodu". Okresní soud v Č. Budějovicích návrh zamítl, krajský soud v březnu rozhodnutí potvrdil a NS dovolání odmítl.

Mezitím Okresní soud v Č. Budějovicích nařídil loni 16. listopadu exekuci na majetek pana B. - na vydání oněch 37 obrazů. Povinný se domáhal žalobou jejího zastavení s odůvodněním, že není vlastníkem těchto věcí a nemá možnost zapůsobit na jejich vlastníka, aby je vydal.

Soud zopakoval některé důkazy z dřívějších řízení a návrh zamítl, když má za prokázané, že pan B. je stále vlastníkem zmíněných obrazů. Úkon jejich převodu do Švýcarska podle soudu nebyl učiněn platně, pro absenci vážné vůle, protože byl účelový s úmyslem zabránit jejich vydání do konkurzní podstaty.

Pan B. se odvolal. Jeho právní zástupce řekl, že klient se ocitl v soukolí více soudních řízení s rozpornými závěry. Už v devadesátých letech soudy v Praze konstatovaly, že obrazy platně nabyl, ale ostatní soudy to zpochybňují. Obrat nastal v roce 2009, kdy Nejvyšší soud řekl, že není možné znovu posuzovat platnost kupní smlouvy. To byl podle právního zástupce důvod minimálně k obnově řízení o vydání obrazů do podstaty, ale obnova nebyla povolena. V této fázi proto navrhuje zastavení exekuce obrazů z toho důvodu, že nelze exekuovat věci, jichž je vlastníkem, a kromě toho které nemá u sebe. Vykonavatel exekutora prošel veškeré nemovitosti pana B. a nenašel je, argumentoval právní zástupce.

Krajský soud doplnil dokazování protokolem o výslechu švýcarského občana z března 2008,  který prohlásil, že bude bránit své vlastnictví – obrazy prý převzal  v Budějovicích od restaurátora a přes Prahu je odvezl „na bezpečné místo" mimo ČR.

Krajský soud „abstrahoval od všech předchozích rozhodnutí v této věci" kromě exekučního titulu a  po poradě rozhodl, že exekuce 37 obrazů pana B. se zastavuje. Vyšel z § 268,1h občanského soudního řádu, který říká, že výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže je nepřípustný, protože je tu (jiný) důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. § 346 téhož zákona říká, že „má-li věc, kterou je třeba povinnému odebrat, u sebe někdo jiný, vyzve jej soud, aby ji oprávněnému vydal. Nebude-li věc vydána dobrovolně, použije se na návrh oprávněného přiměřeně ustanovení o výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky." Takové řízení ale v tomto případě do ciziny nelze vést, uzavřel předseda senátu.

Konkurzní správce na náš dotaz k dalšímu vývoji věci nereagoval.