Případ vzbudil velký rozruch mezi nejen jihočeskou veřejností. Podrobné odůvodnění konečného rozhodnutí  Nejvyššího soudu ČR v této věci podává přesvědčivé vysvětlení úvah orgánů ve věci činných.

Zneužila pravomoc?

Uvedeného činu se obviněná měla podle obžaloby podané Vrchním státním zastupitelstvím v Praze dopustit v podstatě tím, že v době pravděpodobně od prosince 2008 do 29. června 2010, kdy Okresní státní zastupitelství v Prachaticích vykonávalo dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení v trestní věci, záměrně nerozhodla o své podjatosti v této věci a s tím souvisejícím vyloučení všech státních zástupců Okresního státního zastupitelství v Prachaticích, přidělila dozorový spis podřízenému žalobci, ačkoli věděla, že se povede trestní řízení proti jejímu rodinnému příteli B. L.. Minimálně 23. října 2009 se nechala od příslušné policistky pod lživou záminkou informovat o stavu trestního řízení včetně zamýšleného postupu ve věci a 12. února 2010 iniciovala schůzku s odpovědnými policisty, které se zúčastnila a na které bylo tématem také případné zahájení trestního stíhání B. L. Aktivně vstupovala do diskuze, hájila názor, že zahájení trestního stíhání je nedůvodné.  Dozorujícímu státnímu zástupci dala ústní pokyn, aby policejnímu orgánu vydal písemné právní takové stanovisko či právní názor, aby Okresní státní zastupitelství v Prachaticích nebylo vyloučeno z rozhodování v případě stížnosti podané proti usnesení o odložení věci z 29. června 2010. V něm bylo mimo jiné uvedeno, že se nejedná o podezření ze spáchání trestného činu.

Takto podle obžaloby jednala s cílem opatřit neoprávněný prospěch B. L., a také sobě, neboť 22. října 2010 po předešlé žádosti jejího manžela dostala společně s ním od B. L. peněžní půjčku ve výši půl milionu korun  s 1,1 % úrokem, který byl několikanásobně nižší než v té době běžný.

Vrchní soud v Praze v listopadu 2012 věc JUDr. M. P. odňal Okresnímu soudu v Prachaticích a přikázal ji Okresnímu soudu v Příbrami. Ten ji po projednání v hlavním líčení loni v srpnu postoupil Nejvyššímu správnímu soudu jako soudu kárnému k již zahájenému řízení o kárné odpovědnosti této obviněné.  Stížnost proti tomu zamítl v prosinci Krajský soud v Praze.

Do věci nezasahovala

Oba soudy odůvodnily postoupení věci v podstatě zjištěním, že obviněná do řízení, které se týkalo věci B. L., nijak nezasahovala, že dozorující státní zástupce OSZ v Prachaticích postupoval v této věci zcela samostatně a dospěl ke stejným závěrům jako později jiný dozorující státní zástupce OSZ v Č. Budějovicích a nadřízené krajské státní zastupitelství. Z toho soudy vyvodily, že i když obviněná postupovala nesprávně, neměl z toho B. L. ve skutečnosti žádný prospěch. Pokud jde o následnou půjčku od něho, dle soudů šlo o projev dlouhodobého přátelství manžela obviněné s B. L. a že z žádného důkazu nevyplývá, že by rodina obviněné o půjčce uvažovala již v době řízení, v němž byla věc B. L. prověřována. Jednání obviněné soudy považovaly za porušení povinností státního zástupce, které sice není trestným činem, ale mohlo by být posouzeno jako kárné provinění. Ohledně něho mezitím již bylo zahájeno kárné řízení na podkladě návrhu ministryně spravedlnosti před Nejvyšším správním soudem.

Nejvyšší státní zástupce podal proti tomuto rozhodnutí dovolání.  Namítl, že pro postoupení věci nebyly splněny zákonné podmínky, protože skutek podle něho vykazoval znaky nejen přečinu zneužití pravomoci úřední osoby, ale také znaky zločinu přijetí úplatku.

Žádný neoprávněný prospěch

NS rekapituloval, že obviněná měla bližší osobní vztah k B. L., u něhož policejní orgán prověřoval podezření z daňového trestného činu, přechodně ho stíhal a nakonec jeho věc odložil. Byt' byl vztah obviněné k B. L. primárně zprostředkován dlouhodobým přátelstvím jejího manžela a B. L., je jasné, že tato žalobkyně byla vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení.  Důsledkem správně mělo být odnětí věci OSZ v Prachaticích a její přikázání jinému zastupitelství. Pokud obviněná o svém vyloučení nerozhodla a naopak přidělila věc podřízenému k vykonávání dozoru,  není žádných pochyb o tom, že obviněná „vykonávala svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu"  ve smyslu trestního zákoníku.

Takový výkon pravomoci úřední osoby je přečinem za podmínky, že úřední osoba jedná mimo jiné v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. NS se  ztotožnil se závěry obou soudů, že tuto subjektivní stránku přečinu obviněná  nenaplnila.

Neoprávněným prospěchem může být i nestíhání pachatele trestného činu. Pro posouzení dané věci je podstatné zjištění soudů, že obviněná po přidělení věci podřízenému do řízení nijak nezasahovala a nekladla žádné překážky ani tomu, aby případně bylo zahájeno trestní stíhání B. L. Pokud pověřený zástupce dospěl k závěru o nedostatku důvodů pro zahájení trestního stíhání B. L., nebyl v tomto ohledu ovlivněn působením obviněné.

Námitku, že B. L. získal výhodu v tom, že policejní orgán, který prováděl úkony trestního řízení, byl pod dozorem „spřáteleného" státního zástupce, se NS neztotožnil. Reálnou výhodou B. L. by bylo jeho nestíhání za předpokladu, že by tu byl důvod k trestnímu stíhání, avšak k jeho zahájení by nedošlo v důsledku neobjektivního, tendenčního, jednostranného, zkreslujícího či jinak deformujícího postupu dozorového státního zástupce, řekl NS. V této věci nebylo nic takového zjištěno. Příslušný žalobce v ní rozhodně nevystupoval jako „spřátelený" státní zástupce, který by sledoval nějaké jeho reálné zvýhodnění iniciované obviněnou.

V podaném dovolání nejvyšší státní zástupce namítal, že obviněná B. L. v průběhu policejního prověřování neformálně přijala na svém pracovišti, telefonicky se u policejního orgánu informovala na stav věci a zúčastnila se schůzky státních zástupců s policisty, na které byla věc projednávána. Namítané okolnosti sice ukazují na to, že obviněná se o věc zajímala, ale nevyplývá z nich nic, co by bylo neslučitelné se zjištěním, že do postupu policejního orgánu a dozorového státního zástupce nezasahovala a neovlivňovala ho, pokračuje NS. Svolání namítané  schůzky státních zástupců s policisty neiniciovala obviněná, ale policisté, a o věci B. L. se na ní začalo hovořit z iniciativy policistů. Obviněná se nevyjadřovala k meritu věci, ale tak, aby dozorující státní zástupce dal policejnímu orgánu písemný právní názor. Ten tak učinil poté, kdy mu policejní orgán předložil spisový materiál o prověřování věci.

Nepřijala úplatek?

Uvedené okolnosti v žádném případě nevyznívají jako přesvědčivý důvod pro závěr o úmyslu obviněné opatřit B. L. neoprávněný prospěch, řekl NS.

Podle námitek uplatněných v dovolání spatřoval nejvyšší státní zástupce neoprávněný prospěch obviněné v získání výhodné půjčky ve výši 500 000 Kč od B. L. Ani tyto námitky nemohl Nejvyšší soud akceptovat.

Věc B. L. byla po provedeném prověřování odložena usnesením policejního orgánu 29. června 2010. Půjčku od B. L. sjednal manžel obviněné v říjnu 2010 s tím, že částka byla 25. října 2010 připsána na účet manžela obviněné, s nímž byla obviněná oprávněna nakládat. Mezi odložením věci a poskytnutím půjčky je tedy časový odstup téměř čtyř měsíců. Aby mohl být učiněn závěr, že obviněná se posuzovaného vadného výkonu pravomoci dopustila „v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch", muselo by být zjištěno, že již v době vadného výkonu pravomoci svým jednáním sledovala získání půjčky za to, že B. L. nebude trestně stíhán. V době probíhajícího prověřování ve věci B. L. se ale podle zjištění soudů v rodině obviněné o půjčce neuvažovalo, resp. že žádné důkazy nesvědčí o opaku.

Závěr soudů, že skutek nevykazuje znaky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby, je správný, konstatoval NS.

To, zda částka 500 000 Kč připsaná na účet manžela obviněné byla úplatkem, je spornou otázkou. Soudy se touto otázkou výslovně nezabývaly, protože skutek nebyl obžalobou kvalifikován jako trestný čin přijetí úplatku, ale  z jejich  skutkových zjištění lze vyvodit jasný závěr, že o trestný čin přijetí úplatku nešlo.

Ukázalo se, že o půjčku žádal manžel obviněné z důvodu, který spočíval primárně na jeho straně, neboť se jako policista ucházel o bezpečnostní prověrku Národního bezpečnostního úřadu a v této souvislosti chtěl urovnat finanční situaci své rodiny. B. L. poskytl půjčku s ohledem na dlouhodobé přátelství s manželem obviněné, poskytnutí půjčky ničím dalším nepodmiňoval, zejména ne tím, že proti němu nebude zahájeno trestní stíhání, ani neprezentoval půjčku jako nějakou formu odměny za to, že řízení v jeho záležitosti skončilo odložením věci.

Podle námitek nejvyššího státního zástupce měla půjčka povahu úplatku, zvláště když samy soudy konstatovaly její neetičnost. Pokud ji zároveň neposoudily jako úplatek, jsou jejich rozhodnutí podle dovolatele zatížena zásadním rozporem. Tomu NS nepřisvědčil.  .

Soudy hodnotily půjčku jako neetickou zjevně z toho důvodu, že pokud na ni obviněná participovala, ocitla se tím v kolizi s povinností vystříhat se všeho, co by mohlo vzbuzovat důvodné pochybnosti o tom, že ve věci B. L. postupovala odborně, svědomitě, odpovědně, nestranně a spravedlivě, a také v kolizi s povinností neohrožovat důvěru v nestranný a odborný výkon působnosti státního zastupitelství a státního zástupce.  Dodržení těchto povinností obviněná zpochybnila právě přijetím půjčky od osoby, která byla jen několik měsíců předtím za dozoru jí podřízeného státního zástupce prověřována pro podezření z trestného činu a která byla dokonce trestně stíhána, byt' usnesení o zahájení trestního stíhání bylo zrušeno a věc byla posléze odložena. Z hlediska etiky postupu státního zástupce je rozhodné, jak se jeho postup jeví za daných okolností z pohledu veřejnosti.

Nejvyšší soud v obecné rovině nadále zastává názor, že za určitých okolností může být půjčka formou úplatku. Tyto okolnosti musí být svou povahou a významem výjimečné. Smlouva o půjčce, kterou sjednal manžel obviněné s B. L., měla náležitosti dle občanského zákoníku. Nijak nenarušovala rovnost smluvních stran a svobodu jejich vůle, žádnou ze stran nijak nepřiměřeně nezvýhodňovala ani neznevýhodňovala, měla odpovídající ekonomický účel, nesměřovala k zastření nějakého nekalého cíle apod. Nelze v ní nalézt nic, co by opodstatňovalo úvahu o rozporu smlouvy s dobrými mravy.  Svědek B. L. výslovně uvedl, že půjčku poskytl na žádost manžela obviněné jako svého dlouholetého přítele a že by mu kdykoli vyhověl znovu. Potvrdil, že v době hlavního líčení byla půjčka z větší části již splacena.
Participací na půjčce obviněná sice porušila své povinnosti vyplývající ze zákona o státním zastupitelství, avšak platnost smlouvy o půjčce jako právního úkonu tím nemůže být nijak dotčena.

Nejvyšší soud proto dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl.(7 Tdo 659/2014)