Plánovaný akt?

Podrobnosti k případu jsme přinesli v úterním vydání. Včera krajský soud slyšel další znalce. Psycholog u obžalované zjistil symptomy specifické poruchy disociální a emočně nestabilní impulzivního typu. Z jeho pohledu byl čin plánovaným volním aktem, provedeným racionálně s cílem odstranit dítě předem zvoleným způsobem a zahladit stopy. Období před porodem a po něm prožívala v plně funkčním psychickém a fyzickém stavu, v běžné kondici,  obhospodařovala domácnost, měla pohlavní styky.  Nechodila k lékaři, nepřipravovala výbavičku, počítala, že se s dítětem pak nějak „vypořádá", což odpovídá její osobnostní struktuře. Při porodu nebyla v napětí, neprožívala úzkost. Už měla devět dětí, sama hovořila o dvou potratech, nemohla ji zaskočit žádná porodní fáze, mínil znalec. Nejednala v afektu, odešla do koupelny a na průběh porodu účelně reagovala. Neměla nijak narušené vnímání, její jednání bylo motivované, chtěné.

K otázkám po motivu znalec připomněl, že obviněná je psychopatická osobnost. Podle něho se Iveta Holubová snažila těhotenství utajit, aby neztratila vztah, který už tehdy měla s jiným mužem; dospěl k tomu vyloučením dalších možných motivů. Tento způsob zjišťování se ale nelíbil obhájci, podle něhož jeho mandantka tehdy žádného partnera, který by ji měl zajistit, neměla. Navrhl proto přibrat k řízení ještě dalšího znalce.

Znalec z odvětví porodnictví rovněž mínil, že porod obžalovanou nemohl rozrušit. Když začal, mohla zavolat pomoc, mobil měla k dispozici. Z protokolů znalec připomněl výpověď obviněné o křiku rozeného dítěte, nešlo tedy o mrtvý plod. Porodu pomáhala, plod povytáhla. Poté velmi racionálně uklízela biologické stopy, placentu atd. K dotazům na porodní rozrušení obecně znalec uvedl, že to nastává zejména v případech, kdy žena, například velmi obézní, o těhotenství neví, nebo když porod nastane předčasně. Pak by rodička nemusela jednat racionálně, ale v tomto případě tomu tak nebylo. K připomínce, že šlo o její první porod doma, v osamění, porodník uvedl, že k domácím spontánním porodům dochází, ale žena se při nich snaží přivolat si pomoc. To ale obviněná neudělala. „Od začátku věděla, že nikoho volat nebude," řekl. Iveta Holubová na to vysvětlovala, že měla doma tříletou dceru, o kterou by se nikdo nemohl postarat…

Podle znalce soudního lékařství šlo o donošeného novorozence, který podle kostí měřil asi 50 centimetrů.

Současná družka manžela obviněné uvedla, že jí druh po návštěvě Ivety Holubové řekl, že se mu svěřila s usmrcením dítěte. Říci jí to později měla i obžalovaná sama. O děti, které má druh v péči od září, se stará spolu s ním. Chtěli i posledního synka, ale to nevyšlo. V září má proběhnout soud o určení otcovství. Na dotazy připustila, že její vlastní dvě děti byly svěřeny do péče otce.

Manžel obviněné opakoval, že mu Iveta řekla, že se dítě narodilo mrtvé, a pokud družka říká něco jiného, „asi mele z hlavy". Za otce posledního dítěte, nyní v ústavu, se prý nepokládá.

Státní zástupkyně závěrem navrhla uznat Holubovou vinnou ve smyslu obžaloby. Dítě se podle ní nepochybně narodilo živé a ani pohled na vlastní dceru neodradil matku od připraveného úmyslu ji usmrtit. Jednala účelově, cíleně. Motivem bylo, že těžce nesla odchod manžela, chtěla, aby se vrátil a narození cizího dítěte by tu možnost překazilo. „Nejednala z omluvitelné pohnutky rozrušení z porodu, ale z předchozí úvahy dítě usmrtit," uzavřela žalobkyně.

Usmrtila v rozrušení?

Obhájce naopak mínil, že šlo o vraždu novorozeného dítěte matkou, tedy o situaci, kdy matka  v rozrušení způsobeném porodem úmyslně usmrtí při porodu nebo bezprostředně po něm své novorozené dítě. Podle trestního zákoníku za to má být potrestána odnětím svobody na tři léta až osm let. Citoval judikát Nejvyššího soudu v obdobné věci o tom, že rozrušení je souborem okolností. Vypočítával, že jeho mandantka měla obavu, aby nepřišla porodem o nového partnera. Skrývání těhotenství, a to i před zkušenými sociálními pracovnicemi, ji vyčerpávalo, stresovalo, obávala se, že jí všechny děti budou odebrány jako ty první, které byly dány k osvojení. O svého manžela bojovala s jeho novou přítelkyní, a manžel jí dál dával naději. Na rozrušení se přidávaly i tíživé sociální poměry na hranici chudoby v nichž žila. Klidnému

těhotenství nepřidala ani její specifická porucha osobnosti, šokem pro ni při překvapivém rychlém porodu muselo být i svépomocné vytažení plodu z dělohy… Nešlo-li o rozrušení způsobeném porodem, pak tu musel být jiný zvláštní psychický stav. Trest v sazbě od 15 let by byl nepřiměřeně přísný.

Podle obhájce se ostatně ani nepodařilo prokázat, že se obviněná činu dopustila na živém dítěti.

Iveta  Holubová na závěr jen zopakovala, že ji strašně moc mrzí, co udělala. Soud poté odročil k vyhlášení rozhodnutí.