Okresní soud v Pelhřimově žalobu zamítl. Dovodil existující právní nárok na zaplacení pokuty, shledal ji ale nepřiměřeně vysokou z důvodu, že žalobci nevznikla žádná škoda, neboť neodebraný plyn zůstal v jejím vlastnictví a ona jej mohla na trhu realizovat. Pokutu proto snížil. Dále přihlédl k tomu, že sladovna již v této souvislosti vysoké smluvní pokuty zaplatila.

Krajský soud v Táboře ale loni v červnu rozhodnutí změnil a uložil sladovně povinnost částku zaplatit. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, že případný vznik škody není kritériem pro úvahy o nepřiměřenosti smluvní pokuty. Zmíněná úhrada pokut se týkala povinnosti jiného rozsahu.

Zneužili dominantního postavení?

Sladovna podala stížnost k Nejvyššímu soudu ČR (NS). Obecné soudy prý nijak nereagovaly na její důkazní návrhy, prokazující zneužití dominantního postavení plynárenské společnosti na trhu se zemním plynem ke sjednání pro stěžovatelku nevýhodných smluvních podmínek (vysokých minimálních odběrů). Skutečnost, že dodavatel mohl neodebrané množství plynu realizovat na trhu a že mu sladovna v roce 2009 za odběr plynu hradila cenu výrazně převyšující běžnou tržní cenu, považovala stěžovatelka za rozporné s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve své judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci.
Ingerence Ústavního soudu připadá v úvahu pouze tehdy, kdyby dospěl k závěru, že se obecné soudy při hodnocení důkazů dopustily svévole, či že došlo k extrémnímu nesouladu mezi zjištěními a právními závěry obecného soudu. Taková pochybení ÚS v přezkoumávané věci nezjistil. Ne každé pochybení obecného soudu dosahuje intenzity, kterou lze považovat za porušení zákazu libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny.

V souzené věci se nejedná o problematiku vztahu dodavatele energie a jeho zákazníka, vůči němuž dodavatel postupuje z dominantních pozic, jak tvrdí sladovna, nýbrž o obecnou problematiku obsahu uzavíraných obchodních smluv. Sladovna jako podnikatelka, tj. profesionálka znalá právních důsledků svého jednání, s plynaři již dříve spolupracovala a mohla tak přednosti i rizika závazkového vztahu, který opakovaně uzavírala, dostatečně poznat a zhodnotit. Především však měla možnost před uzavřením smlouvy posoudit obsah všech ustanovení a předjednat s dodavatelem množství odebíraného plynu, což také dle výpovědi jejího statutárního zástupce učinila. Uzavřela-li pak obchodněprávní smlouvu, o níž nelze říci, že by byla uzavřena pod nátlakem nebo za jiných pro stěžovatelku tíživých okolností, musí nést podnikatelské riziko vyplývající z její případné ekonomické nevýhodnosti. Skutečnost, že sladovna posléze hradila plynařům v roce 2009 za odběr plynu cenu výrazně převyšující běžnou tržní cenu a smluvní pokuty za nedodržení odběru vymezeného množství plynu, vyplývala ze závazkového vztahu, do kterého dobrovolně vstoupila.

ÚS proto návrh sladovny odmítl jako zjevně neopodstatněný. (II.ÚS 4329/12)