Strhl ho z barové židličky, praštil ho do obličeje, odtáhl ho do chodby, kde ho opět napadal, a když poškozený ležel tváří k zemi, vytáhl mu ze zadní kapsy monterek peněženku a z ní mu sebral 370 korun. Napadený marodil dvanáct dnů.

Okresní soud v Prachaticích v tom spatřil loupež a za ni a za sbíhající se vydírání a porušování domovní svobody, za něž už byl nedávno pravomocně odsouzen, mu uložil čtyři a půl roku odnětí svobody ve věznici s ostrahou.

V odvolání namítl, že útok proti poškozenému nebyl veden úmyslem odcizit mu peníze či zmocnit se jiné cizí věci. Vzít poškozenému peněženku se prý rozhodl až poté, kdy jeho útok skončil. Jeho čin by měl být proto posuzován ne jako loupež, ale jako krádež, případně ve spojení s ublížením na zdraví či výtržnictvím.

Krajský soud odvolání zamítl mj. s poukazem na zjištění okresního soudu, že ihned po sebrání peněženky Rudolf B. už poškozeného nenapadal. Zaútočil na něho tedy evidentně i proto, aby se zmocnil jeho věci.

Obžalovaný podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (NS). Není prý žádný důkaz o tom, že by měl úmysl zmocnit se cizí věci již v průběhu fyzického útoku.

Loupež je, když . . .

NS rekapituloval, že loupeže se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Za násilí se považuje použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Přitom není podmínkou, aby napadený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a podrobuje se vůli pachatele. Intenzita násilí tedy k naplnění formálních znaků loupeže není rozhodující a posuzuje se v rámci stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci a musí jejímu zmocnění se předcházet. Úmysl zmocnit se cizí věci může pachatel pojmout i v průběhu násilí prováděného z jiných pohnutek.

V dané věci NS shledal, že obviněný využil situace, kdy poškozený v důsledku jeho napadení ležel na zemi otočený obličejem k zemi. Zaujetím takové polohy se snažil krýt před dalšími možnými údery obviněného. Obviněný měl snazší přístup k peněžence poškozeného, když napadený v důsledku bezprostředně předcházejících útoků nemohl klást odpor, proto je nesporné, že se obviněný zmocnil cizí věci v souvislosti s použitím násilí proti poškozenému a že tento úmysl pojal v průběhu fyzického napadání obviněným. Takový závěr učinil už českobudějovický krajský soud a NS jej považuje za správný. Dovolání Rudolfa B. proto odmítl jako zjevně neopodstatněné.