Přivolaným policistům se k havárii měl Josef V. (39) z Vitějovic. Na místě do drägeru nadýchal tři promile a jeho krev ve čtyři ráno vykázala 2,64 promile. Podle policistů na takovou opilost až překvapivě dobře komunikoval, byl zdvořilý, slušný, v pohodě, dobrovolně se podrobil vyšetření na alkohol. Pak byl odvezen domů, aby se vyspal.

Přiznání

Při výslechu započatém ve 13.48 hodiny se obviněný doznal a projevil lítost. Uvedl, že pil pivo, protože prý nepředpokládal, že ještě pojede. Alkohol na sobě nepociťoval, cítil se dobře. Jel asi čtyřicítkou, když mu zprava vběhla do jízdní dráhy srna. Strhl řízení doleva a sjel do příkopu. Cítí se vinen, ví, že ponese následky, ale potřebuje řídit . . .

Ve zkráceném řízení mu Okresní soud v Prachaticích 13. února trestním příkazem uložil trest odnětí svobody na půl roku s 18měsíční podmínkou a zákaz řízení motorových vozidel na 16 měsíců.

Josef V. ale podal odpor a v hlavním líčení podstatně „změnil barvu“.

Neřídil?

Prohlásil, že pil, přičemž prý měl domluven odvoz. Někdo ho také skutečně vezl, ale neví kdo (u odročeného hlavního líčení řekl, že se to už dozvěděl, ale že jméno řidiče odmítá uvést). Cestou nejspíš usnul, protože ho probudila rána, v autě byl sám a motor běžel. Z místa spolujezdce se přesunul za volant a pokoušel se vyjet. Pak se dostavila policie.

V poledne si ho vyzvedla k výslechu, když byl ještě ovlivněn alkoholem. Rozhodně mu nebylo dobře. Něco s ním sepisovali, část výpovědi si uvědomuje, něco ale ne; to s tou srnou ho prý jen napadlo. Zřejmě i cosi četl, podepsal, ale neví co.

Prachatický soud tedy musel zvažovat relevantnost této první výpovědi obviněného. Konstatoval, že Josef V. měl při výslechu na policii v krvi ještě 1,2 až 1,4 promile, ale uzavřel, že byl schopen chápat smysl trestního řízení a kvalifikovaně se vyjádřit. Vzhledem ke kontrolovanému a vstřícnému chování obžalovaného, a to i bezprostředně po nehodě, nelze policii vytknout, že k jeho výslechu přistoupila již nějakých dvanáct hodin po činu, poté, kdy se prospal. Také jim uvedl, že je výslechu schopen, že se cítí zdráv. Tato jeho výpověď, logická, s řadou konkrétních detailů, které by nemohl znát na ději nezúčastněný člověk, který v tu dobu spal, je proto zákonná, procesně použitelná.

Pokud pak obviněný u hlavního líčení svou výpověď změnil, bylo to podle soudu účelové, aby se vyhnul trestu. Znovu ho uznal vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky a oproti trestnému příkazu, proti kterému Josef V. brojil, mu přidal – na osm měsíců vězení s výkonem podmíněně odloženým na dva roky a na zákaz řízení na dvě léta. To proto, že ve zkráceném řízení obviněnému polehčovalo doznání, které pak „zneuznal“.

Družka jako obhájce

Pan V. se odvolal.

Jeho družka zaslala odvolacímu soudu prohlášení, v němž upozorňuje na upovídanost obviněného po požití alkoholu, který velmi pomalu odbourává. Druhý, třetí den poté si však na nic z toho, co říkal, nepamatuje.

Zaslechla prý tehdy jeho hovor s kamarády, že nebude řídit. V noci jí údajně telefonoval v množném čísle, že spadli do stoky. Když pro něho přijeli policisté, pracně ho vzbudila; oblékl, co mu podala, a „bez sprchy a jídla“ k nim přisedl. Byl prý velmi rozespalý a pod vlivem alkoholu. Po návratu jí řekl, že vypovídal v obavách, aby ho nezavřeli, ale co řekl, na to si nevzpomínal. „Osobně ze zkušeností s ním si myslím, že nebyl schopen výslechu,“ psala družka soudu. Po havárii zřejmě zůstal u svého vozu a bral všechno na sebe bez vědomí následků. V dalším týdnu se mu prý jeden z kamarádů, který ve skutečnosti řídil, omluvil, ale kdo to byl, to že druh nechce říci ani jí.

K rozhodnutí okresního soudu pisatelka „nemůže mlčet“. „Jako laik nemohu přijmout okolnost, že kdyby se obviněný nechoval tak slušně a vstřícně, nebyl by tak přísně postihován,“ napsala.

Obhájce pana V. v závěrečném návrhu označil výslech člověka, který má ve dvě hodiny v krvi tři promile alkoholu, ještě téhož dne za pochybení. Pokritizoval i protokol této výpovědi – má–li jít o rozhodující důkaz, měl by být preciznější a s odlišenými otázkami, což by hodnověrněji ukazovalo, v jakém stavu se vyslýchaný mohl nacházet. „Nebyl schopen chápat, co podepisuje,“ tvrdil advokát.

Státní zástupce naopak policisty pochválil za správný postup podle trestního řádu „i z hlediska taktiky“, když vyslechli obviněného, jakmile to bylo možné, a to ještě v době, kdy neměl čas promyslet si, že by za svůj čin mohl přijít o „komfort“ – právo řídit auto. Rozhodnutí z Prachatic označil za velmi příznivé pro obviněného, zřejmě zohledňující jeho dosavadní bezúhonnost i čistou kartu řidiče.

A krajský soud odvolání Josefa V. zamítl.

Předseda senátu označil postoj pana V. za učebnicovou ukázku pokládání útoku za nejlepší obranu. „Obviněný na místě činu kooperuje, ale odpoledne už vydává logiku za nelogiku, černé za bílé, pravdu za nepravdu. Zpochybňování nezpochybnitelného ale přece není metoda, která by měla zapůsobit na odvolací senát,“ pokračoval.

Také krajský soud má čin obviněného za prokázaný. „Jednal krajně nezodpovědně, osud mu tentokrát nepřál, když zase jednou opilý sedl za volant. Je usvědčen a musí nést následky. Rozsudek je velmi spravedlivý, pokud jej nemáme označit za velmi mírný . . .“