Žalobkyně, vnučka Adolfa Schwarzenberga, se určení dožadovala proto, aby se mohla těchto nemovitostí domáhat v dědickém řízení, které chce zahájit.

Žaloby opírá o názor, že majetek nepřešel na stát tzv. Benešovým dekretem, neboť prováděcí vyhláška připouštěla odvolání a řízení o něm dodnes neproběhlo. Zákon č. 143/1947 Sb., tzv. Lex Schwarzenberg, kterým pak majetek rodu získala Země česká, Alžběta Petzoldová požaduje za neplatný pro rozpor s tehdejší ústavou.

Jak jsme uvedli, soudy jsou opačného názoru, zákon č. 143/1947 Sb. pokládají za platnou součástí našeho právního řádu. Protože tedy v roce 1947 přešel majetek na stát, nemohl být Adolf Schwarzen〜berg v roce 1950 jeho vlastníkem.

V nejnovější věci zamítl Okresní soud v Českém Krumlově žalobu s tím, že Alžběta Petzoldová nemá na požadovaném určení vlastnictví k pivovaru Eggenberg naléhavý právní zájem, a krajský soud toto rozhodnutí potvrdil jako správné.

Předsedkyně senátu připomněla, že soud prvního stupně mj. vyšel ze stěžejního stanoviska pléna Ústavního soudu ČR (ÚS) z 1. listopadu 2005, zveřejněného pod číslem 477/2005 ve Sbírce zákonů.

Jistotu do vlastnických vztahů

ÚS v něm mj. uvádí: „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. únorem 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění této újmy.“

ÚS uzavřel, že zákonodárce při konstituování předpisů sledoval též nastolení právní jistoty ve vlastnických vztazích. „Nelze v zájmu právní jistoty připustit výklad absolutní neplatnosti právních úkonů, které napříč desetiletími vrací právní vztahy do dávné minulosti. Nelze připustit takový výklad obecných předpisů, který by vedl k rozšíření majetkových restitucí nad rámec nároků vyplývajících z restitučních předpisů,“ řekl ÚS.

Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti lety, by byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby vlastnictví k věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohou spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.

Na otázku, zda je možné domáhat se ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před rokem 1948, prostřednictvím zpochybnění právních skutečností, na základě nichž k takovému zániku došlo, za použití obecných občanskoprávních institutů (tedy žaloby na určení práva, jakož i žaloby na vyklizení a žaloby na vydání věci), odpovídá Ústavní soud záporně.

V daném případě nejde ani o vyvlastnění, jak bylo mnohokrát zdůrazněno, nýbrž o zánik možnosti uplatnit ochranu práva v důsledku uplynutí dlouhé doby. Pokud osoba, která pozbyla majetek v důsledku jeho odnětí státem, se nedomáhala ochrany u soudu (a přinejmenším v letech 1945–48 tu taková možnost byla) nebo nebyla úspěšná, nemůže po uplynutí mnoha desetiletí očekávat, že by mohlo dojít k obnovení jejího vlastnického práva.

ČR je povinna hájit zájem na tom, aby současný právní stav nebyl zpochybňován. Kdyby neexistovala jistota, zda lze nabýt vlastnické právo k nemovitostem, aniž by hrozilo, že za vlastníka bude následně prohlášen někdo, u něhož se mělo za to, že jeho právo zaniklo před více než půlstoletím, a tato situace ani s největší možnou péčí nemohla být v okamžiku převodu předvídána, stát by tuto povinnost nesplnil, uzavřel ÚS.