Záloha neodešla

Tak pan M. Š. z Táborska usiloval v červenci 1992 o získání provozní jednotky nabízené Fondem národního majetku.

Podle zákona složil v Komerční bance dražební jistotu 299.000 korun a doložil to privatizační komisi potvrzením. Uspěl, provoz získal a zaplatil. Poté banku písemně požádal o zrušení dražební jistoty a o použití této částky na úhradu úvěru, který mu banka poskytla. Tak se také stalo.

Státu ovšem tyhle peníze chyběly. V listopadu 1994 se Ministerstvo pro správu národního majetku na dlužníka „obořilo“ a pan Š. při následném jednání s ministerstvem 11. ledna 1995 svůj dluh ve výši 299.000 Kč a dohodu o splátkách uznal.

Republice nicméně nezbylo než v březnu 1999 o zaplacení oněch 299.000 Kč zažalovat.

Okresní soud v Táboře napoprvé v červnu 2003 žalobu zamítl. Shledal, že povinnost odeslat dražební jistotu na účet fondu měla banka, neboť žalovaný neměl právo s ní nakládat. Zmíněné uznání závazku prý učinil pan Š. v tísni. Na základě onoho přípisu ministerstva z konce roku 1994 prý mohl mít obavu, že bude vyšetřován, pokud na dohodu nepřistoupí.

Krajský soud nesouhlasil a věc vrátil první instanci. Ta pak v lednu 2005 uložila žalovanému zaplatit České republice – Ministerstvu financí 299.000 Kč s dvanáctiprocentním úrokem z prodlení od 23. března 1999 do zaplacení.

Soud tentokrát dospěl k závěru, že žalovaný porušil povinnost informovat banku o úspěšné dražbě a naopak požádal o zrušení dražební jistoty. Musel si být vědom svého pochybení, neboť při jednání se zástupci banky v září 1994 uznal svůj závazek vůči Fondu ve výši 299.000 Kč. Tvrzení žalovaného, že na něho byl vyvíjen nátlak, soud neuvěřil.

Krajský soud rozsudek potvrdil a žalovaný podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (NS).

Tvrdil, že bance vydražení provozní jednotky oznámil. Po skončení dražby prý neměl možnost disponovat s finančními prostředky na účtu, na kterém byla složena dražební jistota. Pokud banka ji neodeslala na účet fondu, ale použila ji k započtení své pohledávky z úvěru, pak právní povinnost neporušil on, ale banka. Jestliže požádal o zrušení účtu, pak bance nic nebránilo, aby úvěr na zaplacení vydražené jednotky „navýšila“ o onu dražební jistotu.

Tvrdil, že byl předvolán na ministerstvo a bylo mu řečeno, že pokud dohodu o splátkách nepodepíše, zavolají policii a ta si ho odvede. Protože prý byl mylně informován, že má vůči ministerstvu dluh, pod pohrůžkou trestního řízení dohodu podepsal.

Dohoda o splátkách je proto neplatná, neboť ji podepsal jednak pod nátlakem, jednak bez právního důvodu. Smluvní vztah měl pouze s bankou, nikoliv s ministerstvem. V dopisu ministerstva mu prý bylo vyhrožováno, „že tuto neoprávněnou dispozici s dražební jistotou posoudí orgány činné v trestním řízení“.

Podle NS dovolání není důvodné.

Nebyl to nátlak

NS se neztotožnil s názorem pana Š., že škodu žalobkyni způsobila banka.

Banky plnily v malé privatizaci specifickou úlohu depozitáře složené dražební jistoty. Tu při oznámení, že vydražený majetek byl přiklepnut uschovateli, poukázaly na účet příslušné organizační složky státu. V opačném případě ji vrátily uschovateli.

V tomto případě banka jednala na základě písemné žádosti žalovaného o zrušení dražební jistoty. Složenou částku pak použila na úhradu úvěru, který panu Š. poskytla.
Jihočeské soudy podle NS správně uzavřely, že uznání dluhu a dohoda o splátkách, kterou uzavřel žalovaný s ministerstvem, jsou platnými právními úkony, neboť psychický nátlak nebyl prokázán. NS zdůraznil, že podpisu dohody o splátkách předcházelo písemné prohlášení ze září 1994, v němž žalovaný výslovně prohlásil, že uznává svůj závazek zaplatit částku 299.000 Kč fondu.

Za nátlak pak rovněž nelze považovat sdělení ministerstva v dopisu z listopadu 1994, že nesprávnou dispozici s dražební jistotou posoudí orgány činné v trestním řízení.
Nátlakem není ani sdělení pracovníků ministerstva při osobním jednání, že při nepodepsání dohody o splátkách bude zahájeno šetření, zda se žalovaný nezaplacením dražební jistoty dopustil trestného činu. Nešlo o bezprávnou výhrůžku omezující vůli žalovaného při podpisu dohody o splátkách, uzavřel i Nejvyšší soud.
Dovolání pana M. Š. proto zamítl.