Odvádějí kanalizaci a srážkovou vodu z pozemku paní P. přes přilehlou parcelu manželů V.

Obě nemovitosti patřívaly manželům T. Podle smlouvy trhové z roku 1869 byly jeden dům a parcela odepsány a v roce 1879 k nim bylo vloženo vlastnické právo pro kupujícího S. Ten převedl nemovitosti v roce 1897 na děti a ty zase v roce 1912 na další majitele. V roce 1947 nabyli dům a parcelu prarodiče paní P., která je pak zdědila v letech 1960 a 1989.

Sousední dům získali v roce 1998 manželé V. Ti v roce 2004 sdělili sousedce, že zjistili existenci rour na svém pozemku, a vyzvali ji k jejich odstranění.
Paní P. podala žalobu o určení vydržení práva věcného břemene vést odpadní roury sousedním pozemkem. Podle ní byli její předchůdci přesvědčení, že jim toto právo náleží z titulu služebnosti, neboť ve smlouvě z roku 1869 bylo uvedeno, že koupí přechází všechno právo a vlastnost pozemku na kupujícího. Došlo tak podle ní k vydržení služebnosti (nyní právo věcného břemene) podle obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále „OZO“).

Výprosa vs. právo

Okresní soud ve Strakonicích konstatoval, že k vydržení práva věcného břemene v tomto případě nedošlo.

Kdo podle zmíněného OZO opíral vydržení o třicetiletou dobu, nemusel prokazovat právní důvod nabytí, ale musel prokázat, že šlo o držbu poctivou a pravou.

O pravou držbu se nejednalo, pokud se někdo zmocnil věci násilím nebo lstí, nebo se vloudil v držbu potajmu nebo držel-li věc jen jako výprosu. Právě na základě výprosy byly podle soudu v dané věci odpadní roury vedeny přes sousední pozemek. Po oddělení jednoho domu užíval jeho nový vlastník sousední pozemek k vedení odpadových rour se svolením vlastníka tohoto pozemku v rámci dobrých sousedských vztahů. Pouhý souhlas však ještě nesvědčí o tom, že by právní předchůdci žalovaných chtěli svou nemovitost služebností zatížit.

Krajský soud rozsudek potvrdil – pravost držby je vyloučena tam, kde je užívání věci povoleno ze sousedské ochoty, řekl.

Paní P. podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Nesouhlasí s tím, že šlo o výprosu. Minimálně z ujednání v trhové smlouvě z roku 1869, že přechází všechno právo a vlastnost převáděného pozemku, lze s přihlédnutím k tehdejší úrovni právního vědomí účastníků smlouvy dovodit, že právní předchůdci žalobkyně byli v dobré víře, že nabývají pozemek mimo jiné s právem vést odpadní a povrchové vody potrubím přes sousední parcelu. Byli oprávněni se pokládat za držitele poctivé. Roury byly do obou pozemků ukládány v době, kdy náležely vlastnicky jednomu subjektu, tvořily součást oddělovaného domu a spolu s ním byly prodány.

Omyl vs. poctivost

NS rekapituloval, že podle OZO mezi obvyklé domovní služebnosti patřila služebnost „tekutiny na sousední pozemek líti nebo po něm sváděti“.

K vydržení OZO vyžadoval, aby držba byla řádná, poctivá a pravá. Kdo opíral držbu o dobu třicetiletou, nepotřeboval udat řádný právní důvod.

Prokázaná nepoctivost držby vylučovala vydržení i v této době. Nepoctivým držitelem byl mj. ten, „kdo z okolností musel se domnívati“, že věc, která je v jeho držbě, náleží jiné osobě.

Držby práva se dle OZO užije, když někdo na jiném něco jako povinnost žádá a ten mu to plní, rovněž když někdo věc jinému náležející s jeho dovolením použije ke svému užitku. Nestačilo tedy např. „užívání, které bylo z ochoty povoleno“.

K tomu uvedl i Nejvyšší soud ČR ve věci z roku 1946, že „držba výprosou předpokládá, že si držitel neosobuje právo na věc, nýbrž vykonává držbu jen proto, že si buď výslovně vyžádal svolení nebo alespoň mlčky jej při výkonu předpokládá, a proto si práva neosobuje“.

I když v dané věci domovní služebnost trhovou smlouvou z roku 1869 zřízena nebyla, nabyvatel předmětného pozemku se mohl držby práva uchopit na základě ujednání ve smlouvě, že na něj přechází všechno právo a vlastnost tohoto pozemku; tedy mohl se domnívat, že mu náleží i právo vést odpadové roury sousedním pozemkem náležejícímu převodci. Šlo o držbu založenou na omluvitelném právním omylu, řekl NS.

Citoval z komentáře k československému obecnému zákoníku občanskému z roku 1935, že „poctivým je ten držitel, který ani neví, že se dopouští bezpráví a ani nezná skutečnosti, z nichž by se taková okolnost podávala.“ Pro závěr o poctivosti držby práva svědčí i povaha vykonávaného práva, tj. jistá „trvalost“ služebností, v daném případě vedení rour ke svádění vody sousedním pozemkem.

Neprosili se, mají

Že by právní předchůdci žalobkyně užívali sousední pozemek na základě svolení, které si vyžádali, tj. výprosy, nebo že šlo o držbu, které se uchopili násilím nebo se do držby práva tajně vloudili, řečeno slovy OZO, žalovaní neprokázali, řekl NS.

Proto mohla právnímu předchůdci žalobkyně vydržecí lhůta začít běžet v roce 1879 a v roce 1909 došlo k vydržení práva služebnosti.

Věc rour z před více než 150 lety proto NS vrátil strakonickému soudu k novému rozhodnutí.