Ty potvrzovaly rozhodnutí okresních soudů o zamítnutí žaloby Petzoldové o určení, že hlubocký zámek a Schwarzenberská hrobka v Domaníně s pozemky jsou vlastnictvím pozůstalosti Dr. Adolfa Schwarzenberga, resp. že mu náležely ke dni jeho úmrtí.

Krajský soud uzavřel, že navrácení dříve odňatého majetku připadá v úvahu pouze podle speciálních restitučních předpisů, a majetek, který byl státem převzat před rozhodným obdobím, nelze jinak navrátit.

Uváděný majetek přešel na stát na základě zákona č. 143/1947 Sb. (Lex Schwarzenberg). Ten nabyl účinnosti 13. srpnem 1947 a tímto dnem pozbyl Schwarzenberg vlastnické právo k dotčeným nemovitostem. Odvolací soud nesdílel názor žalobkyně, že v případě hrobky jde o majetek osobní povahy, na který se uvedený zákon nemohl vztahovat.

Nešlo pouze o stavbu určenou k pohřbívání, ale např. i k výkonu bohoslužeb pro farníky z panství a o pozemky hospodářského charakteru.
Ohledně žalobkyně odvolací soud uvedl, že není vnučkou A. Schwarzenberga, ale je jeho právní nástupkyní jako dcera jeho závětního dědice.

Alžběta Petzoldová v dovolání k Nejvyššímu soudu opakuje své protiargumenty, například tvrzení, že ohledně Adolfa Schwarzenberga nebylo konfiskační řízení předepsaným způsobem vůbec dokončeno.

Ke ztrátě majetku tak prý mohlo dojít teprve po únoru 1948. Je dále přesvědčena, že zákon č. 143/1947 Sb. je protiústavní.
Nejvyšší soud odkázal na svá dřívější rozhodnutí a stanoviska, dovolání Petzoldové shledal nepřípustným a odmítl je.