Pan J. B. byl v roce 1949 odsouzen na deset let za vojenské trestné činy – přípravu úkladů, vojenskou zradu a zběhnutí.

V květnu 1950 ho Státní soud v Praze poslal za velezradu do těžkého žaláře na dvacet let. Za čin, jehož se měl dopustit ve výkonu již uloženého trestu. Tedy celkem třicet let . . .

Až do smrti

První trest pan B. vykonával do 3. května 1955, kdy mu zbytek amnestoval prezident. Pak si plynule začal odpykávat druhý trest. Po devíti a půl roce 11. srpna 1957 ve vězení zemřel. Ve věku 41 let…

Vyšší vojenský soud v Příbrami pana B. v dubnu 1991 rehabilitoval ve věci přípravy úkladů a vojenské zrady. Pro velezradu byl rehabilitován soudem v Plzni v roce 1993. Jeho manželku tehdy soud zároveň odškodnil s výjimkou náhrady za úmrtí manžela ve výkonu trestu a poučil ji o možnosti podat žalobu.

Žalobkyně s dcerou o toto odškodnění požádaly v roce 1994 Ministerstvo spravedlnosti ČR a opět neuspěly.

Krajský soud v Českých Budějovicích posléze 27. dubna 2006 pana B. rehabilitoval pro trestný čin zběhnutí. V souvislosti s rehabilitací všech tří vojenských trestných činů bylo žalobkyni vyplaceno odškodnění 228 360 korun a 200 korun.

Měla žalovat dřív

Až poté vdova zažalovala u Obvodního soudu v Praze ministerstvo obrany o 100 000 korun oné náhrady za smrt manžela ve výkonu trestu.

Soud jí nevyhověl s tím, že tento nárok je už promlčen. Městský soud v Praze její odvolání zamítl. Žalobkyně jej měla uplatnit do tří let od právní moci rehabilitačního rozhodnutí, tedy do roku 1996.

Paní B. podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (NS). Odvolací soud se prý nezabýval jejím tvrzením, že její manžel zemřel při výkonu prvního, nikoli druhého trestu, neboť se ho prý amnestie netýkala. Zpochybnila, zda je pro náhradu vůbec podstatné, při výkonu kterého trestu odsouzený zemřel, jestliže byl za minulého režimu opakovaně odsouzen a tresty na sebe bezprostředně navazovaly.

A co morálka?

NS připomněl účel zákona č. 119/1990 Sb. – mimo jiné zabezpečit neprávem odsouzeným společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění.

Došlo-li k rehabilitaci člověka, který byl popraven nebo který zemřel ve vazbě či výkonu trestu, náleží osobě, jíž zemřelý byl povinen poskytovat výživu, vedle dalšího jednorázového odškodnění 100 000 korun. Nárok je třeba uplatnit u soudu do tří let od příslušného rozhodnutí.

I když zákon umožňuje otázku promlčení nároku vyložit tak, jak učinil odvolací soud, nelze přehlédnout, že v dané věci jde o zcela výjimečný případ, na nějž zákon ve své obecnosti stěží mohl pamatovat, který má i další – lidský a morální rozměr, řekl NS.

Na jedné straně je zde smrt člověka, k níž by nedošlo, nebýt protiprávního odsouzení k dlouhodobému trestu těžkého žaláře. Na druhé straně pak právní předpis, jenž stanoví závazné lhůty oprávněných na odškodnění.

Z hlediska účelu zákona nelze považovat za rozhodující, zda trest uložený v roce 1949 byl částečně amnestován, když bezprostředně na něj navazoval výkon dalšího dvacetiletého trestu.

Podle NS je jednoznačné, že osudu pana B. by mělo odpovídat plné odškodnění. Nejde o náhradu újmy za život člověka, nýbrž o symbolické odškodnění jako výraz omluvy jeho nejbližším za to, co se stalo a stát se nemělo.

Nejvyšší soud právě s ohledem na smysl a účel rehabilitačních předpisů neshledává v daném případě důvody pro formální rozlišování, který z uložených trestů odnětí svobody celkem na 30 let odsouzený v době své smrti ve věznici právě vykonával.

Proto NS rozhodnutí pražských soudů zrušil a věc jim v minulém týdnu vrátil.