Obžalovaný vzal totiž zpět odvolání k vrchnímu soudu.

Jan K. opakovaně znásilňoval nezletilou dceru své družky, a to i v době, kdy jí ještě nebylo ani dvanáct let.

Obviněný tvrdil, že pohlavní styk s dívkou měl až po jejích patnáctinách – prý ho svedla. Kdyby o tom soud přesvědčil, hrozil mu trest jen do dvou let.

Poškozená ale uvedla, že ji vysvlékal, osahával a opakovaně donutil k souloži už podstatně dřív. Bránila se, ale bil ji, fackoval, vyhrožoval násilím vůči ostatním členům domácnosti.

Syndrom zajatců

U soudu obžalovaný předložil dopisy, které mu dívka později psala do věznice.

Stojí v nich, že si jí po něm stýská, že na něho počká, že jí chybí, že ho strašně miluje. Někdy ho oslovuje „taťko“ . . .

Znalci z odvětví psychologie označili dopisy za projev tzv. stockholmského syndromu. Je znám zpravidla u dlouhodobě zajatých rukojmí, kdy si oběť může časem vytvářet pozitivní vztah k tomu, na němž je závislá.

Závislost děvčete na Janu K. byla podle nich absolutní a přesahovala hranice erotického kontaktu.

Trvalá újma

V dívčině výpovědi podle nich výrazně převažují znaky svědčící pro pravdivost obsahu.

Prožitek ji zasáhl ve velmi citlivém období a bude se jí celoživotně promítat do partnerských vztahů. V prvopočátcích byl zřejmě spojený s násilím obžalovaného, než poškozená poznala marnost obrany a podvolila se.

V době zkoumání jevila symptomy posttraumatické poruchy, tedy těžké újmy na zdraví.

Soud konstatoval mj. tři předchozí odsouzení Jana K. za sexuální delikty. Nakonec mu za znásilnění osoby mladší 15 let se způsobením těžké újmy na zdraví a za navazující pohlavní zneužívání uložil trest v polovině sazby.

Nastoupí jej poté, kdy vykoná současný tříletý trest za jiné skutky, a po něm další ve výměře osmnácti měsíců . . .