Tak měl pan V. od července 2002 uzavřít postupně s několika firmami smlou〜vy o pracovní výpomoci na dobu neurčitou, jejímž předmětem bylo poskytování pracovníků obžalovaného na pracovní výpomoc do provozu těchto společnosti. Za tyto služby vyfakturoval a obdržel do konce roku 2005 celkem nejméně 19 137 986 Kč.

Podle Okresního soudu v Táboře takto pan V. zprostředkoval zaměstnání pro nejméně 42 zjištěných občanů zemí bývalého Sovětského svazu, a to přesto, že neměl povolení ke zprostředkování zaměstnání ve smyslu zákona o zaměstnanosti. K jednáním využíval nejméně jedné dosud neustanovené osoby.

Byl uznán vinným trestným činem neoprávněného podnikání a odsouzen k odnětí svobody na 20 měsíců s výkonem podmíněně odloženým na 30 měsíců. Tři roky nesmí podnikat v nákupu zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodeji a ve zprostředkování obchodu a služeb. Dostal i peněžitý trest 200 000 korun.

Odvolání krajský soud zamítl a V. podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (NS).

Nepřípustně stíhán?

Namítl, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné, neboť za své jednání již byl jednou postižen – úřadem práce v rámci řízení o přestupku podle zákona o zaměstnanosti pokutou 50 000 korun. Jeho stíhání začalo až po právní moci rozhodnutí o tomto přestupku. Postupem obou táborských soudů byla porušena zásada „ne bis in idem“ (tedy práva nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin) ve smyslu trestního řádu ve spojení s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Dále namítl, že neoprávněným podnikáním ve smyslu trestního zákona je výdělečné podnikání, k němuž podnikatel nemá příslušné živnostenské oprávnění. Zprostředkování zaměstnání však není podle živnostenského zákona živností.

Ze zákona o zaměstnanosti plyne, že jde o vyhledávání uchazečů o práci. Osoby, které pracovaly na základě obviněným uzavřených smluv, však byly zaměstnanci společnosti I. – T. , s. r. o., tedy obviněný pro ně nehledal zaměstnání, ale na základě dohody s jejich zaměstnavatelem byly dočasně přiděleny k výkonu práce k jiné právnické osobě. Nemohl se tedy dopustit deliktu proti zákonu o zaměstnanosti. (Podle soudů ale bylo prokázáno, že obviněný komisionářskou smlouvu s I. – T. neuzavřel a že zaměstnání bez příslušného povolení zprostředkoval.)

V. dále tvrdí, že se nemohl dopustit deliktu proti živnostenskému zákonu, neboť všechny příjmy plynoucí z jeho samostatně výdělečné činnosti řádně zdaňoval.

Co muž v pozadí?

Posléze namítl, že nebyla prokázána existence zmiňované osoby, kterou měl využívat k jednáním a která by měla k obviněnému pracovní či jiný poměr.

K tomu NS konstatoval, že dle zákona bude za neoprávněné podnikání potrestán i ten, kdo používá k tomuto činu jiného jako pracovní síly. Dovolací instance poukázala na zjištění, že svědci z podniků, pro něž V. sjednával pracovní síly, uvedli, že s obviněným se do společnosti dostavovala ještě jedna osoba, které byly předávány výkazy odpracovaných hodin a která řešila případné problémy s dodanými pracovníky s tím, že obviněný jim sdělil, že právě tato osoba má dodané pracovníky na starosti.

V popisu této osoby se oba svědci shodovali a Nejvyšší soud proto shledal tuto osobu dostatečně určenou i přesto, že nebyla zjištěna její totožnost z hlediska jejího jména a osobních údajů. Mělo jít o muže mluvícího česky, avšak s ruským či ukrajinským přízvukem, tudíž cizince, a pracovníky, kterým obviněný zprostředkovával práci u uvedených společností, byly prokázaně osoby ruské či ukrajinské státní příslušnosti, všechny bez platného pracovního povolení.

Ač se obviněný hájí tím, že s žádným z těchto pracovníků neměl uzavřenou pracovní smlouvu či obdobnou dohodu a tudíž je nemohl zaměstnávat, je prokázáno, že vystupoval jako osoba, která se v uvedených smlouvách se společnostmi zavázala mít nad těmito pracovníky dozor a tento dozor v uvedených případech fakticky pak vykonával zmiňovaný muž, jehož obviněný používal jako pracovní sílu.

Potud by NS tedy dovolání pana V. odmítl. Přitakal však jeho námitce, že za uvedený skutek byl již potrestán ve správním řízení.

Ne dvakrát za totéž

S tímto argumentem se vyrovnával už odvolací soud a uzavřel, že trestní stíhání by bylo nepřípustné toliko za předpokladu, že předmětná věc byla orgánu příslušnému k projednání přestupků nebo kárných provinění postoupena, respektive odevzdána policejními orgány, státním zástupcem nebo soudem. Tak tomu v daném případě podle krajského soudu nebylo.

S tím se ale NS neztotožnil a konstatoval, že dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva dopadá příslušný článek Úmluvy jak na skutky kvalifikované vnitrostátním právem jako trestné činy, tak i na činy jím kvalifikované jako přestupky, popř. jiné správní delikty.

NS konstatoval, že dva skutky z roku 2003 popsané v rozsudku Okresního soudu jsou tytéž, za jaké byl V. už potrestán úřadem práce. Trestněprávní povaha uvedeného přestupku vyplývá i ze stanovené sankce, neboť zákon za něj hrozí uložením pokuty až do výše dvou milionů korun, přičemž už pokuta 50 000 Kč je podle Evropského soudu pro lidská práva „nepochybně represivní sankcí“. Pokud nebylo správní rozhodnutí před zahájením trestního stíhání zrušeno orgánem, který je vydal, je toto stíhání nepřípustné, opakuje NS.

Rozhodnutí táborských soudů proto zrušil a věc pana J. V. vrátil první instanci k novému projednání a rozhodnutí o vině těmito dvěma skutky. Ostatních dílčích skutků, ve kterých byl také spatřován pokračující trestný čin neoprávněného podnikání, se rozhodnutí zmíněného Úřadu práce netýkalo, zdůrazňuje NS.