Historický objekt divadla pak byl v letech 1989–90 při rekonstrukci stavebně propojen s oním konfiskovaným objektem, do něhož bylo umístěno technické zázemí divadla.


Pánové Oldřich Mikulík a ing.  Jaroslav Hájek, právní nástupci původních vlastníků domu č. 425, uplatnili nárok na vydání nemovitosti podle zákona č. 403/1990 Sb., ale bezvýsledně, a v červnu 1996 podali žalobu, v níž se domáhali uzavření dohody o vydání věci.

Těžké rozhodování

Tři rozhodnutí okresního soudu vždy zrušila vyšší instance; mezitím vstoupila do řízení místo divadla Česká republika. Čtenáři našeho listu vědí, že bylo dlouho objasňováno, zda tehdejší právní zástupce žalobců vznesl restituční požadavek řádně či ne, znalci se vyjadřovali k tomu, z kolika procent byla původní budova přestavěna atd. Nakonec 19. února 2004 soud prvního stupně rozhodl o povinnosti ČR – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSM) – uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu a pozemku.


Krajský soud 3. prosince 2004 ale rozsudek změnil. Dospěl k opačnému závěru než soud prvního stupně, totiž že dům č. 425 již neexistuje jako věc v právním slova smyslu, a nelze jej proto vydat: zanikl sloučením s budovou Jihočeského divadla, jíž se stal součástí. Soud mj. konstatoval, že po případném oddělení této části by zbytek objektu divadla fungoval méně kvalitně.


Nejvyšší soud ČR dovolání pánů O. Mikulíka a Jar. Hájka 21. července 2005 zamítl.

Ústavní stížnost

Ti si nato podali ústavní stížnost, v níž vytýkají obecným soudům, že nezohlednily specifikum věci, tedy domáhání se zmírnění majetkových křivd, a označili rozhodnutí za další křivdu, která na nich byla spáchána.


Krajský soud k tomu uvedl, že rozhodnutím nepopřel smysl restitučního zákona, protože ten pamatuje na nápravu křivd také jiným způsobem než toliko vydáním věci. Z vyjádření žalovaných k věci zmiňme snad argument ÚZSM, že nelze opomíjet ani veřejný zájem na provozování divadla. Mínil, že „nabádáním k extenzivnímu výkladu práva ve prospěch restituentů je současně popírán ústavní princip rovnosti vlastnických práv“.


Ústavní soud však letos v březnu v posuzované věci znovu zdůraznil, že restituční zákony je třeba vykládat tak, aby byly zmírněny následky majetkových křivd, a zejména dbát toho, aby oprávněným nebyla způsobena orgány veřejné moci další neodůvodněná křivda. V duchu smyslu a účelu restitučního zákona tedy obecné soudy „nejsou absolutně vázány doslovným zněním zákona (č. 403/1990 Sb.)“, ale musejí se od něj odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel (restitučního) zákona.


V dané věci Ústavní soud poukázal na znalecký posudek, že nárokovaný dům se navenek demonstruje jako stavebně, tvarově i tělesně samostatný dům, který je stylově odlišný od hlavní divadelní budovy, k níž je „neústrojně a krkolomně“ připojen. „Maje na zřeteli takovéto konstatování znalce, domnívá se Ústavní soud, že neexistuje překážka, aby takováto věc, resp. konkrétní část věci, byla stěžovatelům vydána,“ uzavřel soud. Obecnými soudy nebyla poskytnuta stěžovatelům dostatečná ochrana jejich práv, rozhodnutí Krajského soudu v Č. Budějovicích prý vede ke „zjevné nespravedlnosti“ a jeho závěr „popírá vlastní účel restitučních zákonů“. Proto Ústavní soud rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu ČR zrušil.


Případ „vedlejší budovy Jihočeského divadla“ se tak vrátil před senát Krajského soudu v Č. Budějovicích, vázaný uvedeným názorem Ústavního soudu.
Kdo by si myslel, že už jen k formálnímu a automatickému potvrzení rozsudku okresního soudu z února 2004 o povinnosti státu vydat dům restituentům, mýlil by se.

Stát prý už nevlastní

Pověřený pracovník ÚZSM zopakoval odvolání proti onomu rozsudku první instance. Zdůraznil, co prý opakovaně vždycky poněkud zanikne – že totiž namítají nejen nevydatelnost věci, ale i to, že nejsou doklady o podání včasné a řádné výzvy k vydání a naopak že bylo požádáno o náhradu věci.


Hlavně ale zástupce „vytáhl těžký kalibr“ – společnou žádost ÚZSM a města Č. Budějovic ke katastrálnímu úřadu. Konstatuje se v ní, že současný zápis domu č. 425 a parcely č. 524 na LV pro ČR a příslušnost hospodaření pro ÚZSM neodpovídají stavu a žadatelé žádají katastrální úřad o provedení následujících zápisů: aby záznamem byl do pozemkové knihy zapsán odpis č. 425 s pozemkem č. 524 z listu vlastnictví státu a obě nemovitosti zapsány na list vlastnictví obce. Pozemky mají být sloučeny do pozemku č. 523 (historická část divadla) a budova č. 425 má být zrušena. Žádost vycházející z dohody stran o narovnání (či souhlasného prohlášení) z 2. listopadu 2006 podepsali 19. pro〜since 2006 primátor Juraj Thoma a 12. ledna 2007 za úřad Jana Korešová. „Tím předmětné nemovitosti přestaly existovat jako samostatná věc a nelze je vydat,“ mínil zástupce ÚZSM.


Žádost se opírá o starou historii. Ministerstvo kultury (MK) v březnu 1992 deklarovalo souhlas s převodem historické budovy JčD a nyní sporných sousedních nemovitostí do vlastnictví města Českých Budějovic. Nato byly takto zapsány na list vlastnictví města. Když byl na dům č. 425 a příslušný pozemek uplatněn restituční nárok, musela být platnost rozhodnutí MK pozastavena a nemovitosti znovu zapsány na list vlastnictví ČR. Po zániku okresních úřadů byly svěřeny do hospodaření ÚZSM. Poté, kdy žalobu o vydání věci zamítl krajský soud a dovolání zamítl Nejvyšší soud, je žádoucí uvést věc do stavu před účinkem blokačního paragrafu, když vznesený nárok „byl vyřešen nevydáním věci“.

Střet s dobrými mravy?

Právní zástukyně žalobců tyto kroky žalovaných ke zrušení samostatných parcel označila za nehoráznost, za obcházení zákona ve snaze zabránit vydání nemovitosti. Takový postup je podle ní v rozporu s dobrými mravy. Rozhodné nadto je, že v době podání žaloby měly nemovitosti a parcely samostatná čísla. Poukázala na to, že úkony, kterými se vlastník zbavuje majetku blokovaného restitučním požadavkem, jsou ze zákona právně neplatné.
Strany pak chvíli „šermovaly“ kolem toho, zda ve „společném návrhu“ šlo o právní úkon. Zástupce ÚZSM vyložil označení listiny jako „dohoda o narovnání“ jako zřejmě terminus technicus, šifru „úřednické hantýrky“, nejspíš jak nějaká úřednice onu „společnou žádost posoudila, nebo jak ji nadepsal nějaký standardní počítačový program. Platným právním úkonem pro zápis do katastru byla toliko ona společná žádost, žádná smlouva prý nebyla.


Zástupce úřadu se také ohradil proti závěrům protistrany o nečestnosti postupu ÚZSM zbavením se majetku „ohroženého“ restitucí. „Je to naše poslání, převádíme ročně tisíce nemovitostí, které stát nutně nepotřebuje pro výkon svých funkcí – a nač by nám byla desetina divadla. . ?!“ řekl a prohlásil: „Žalobě proti nám nelze vyhovět, my se necítíme být vlastníky věci . . .“


K vyjasnění problému navrhla právní zástupkyně Jihočeského divadla jako vedlejšího účastníka řízení, aby byl vyžádán spis katastrálního úřadu k dané věci a vyslechnuti pracovníci magistrátu, kteří připravovali podklady pro zmiňovanou společnou žádost o změnu v katastru.
To soud akceptoval a za tímto účelem jednání odročil.