Policie Ústavnímu soudu tvrdila, že jeho usnesením  o vrácení vozidla nedošlo k nepřípustnému omezení vlastnického práva stěžovatele nad rámec či mimo meze stanovené zákonem. Není prý možné vracet odcizené vozidlo tomu, kdo je po krádeži užíval, i když, jak tvrdí, činil tak v dobré víře. Spekulativně lze říci, že pak by každý, kdo motorové vozidlo odcizí nebo odcizené koupí a vybaví se kupní smlouvou, mohl tvrdit, že vozidlo nabyl v dobré víře, a ten, komu bylo vozidlo skutečně odcizeno, si může jen zoufat.

ÚS vyšel z trestního řádu, podle něhož se věc vydá tomu, o jehož právo není pochyb. V dané věci, kdy právo uplatnilo více osob, bylo nutno, aby se orgány činné v trestním řízení zabývaly i zjišťováním, zda uzavřený právní vztah podléhá režimu obchodního zákoníku. Podle něho nabývá kupující vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže by věděl, že prodávající není oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje. Bez vyjasnění této otázky nebylo možno rozhodnout o vrácení věci.

Proto ÚS v říjnu 2003 rozhodnutí státní zástupkyně a vyšetřovatele policie o vydání vozidla zrušil pro porušení Listiny a Ústavy (IV. ÚS 408/01).

Je poškozen?

Pan K. je přesvědčen, že mu vydáním auta do zahraničí na základě zrušeného nezákonného rozhodnutí vznikla škoda způsobená při výkonu veřejné moci, a zažaloval Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti  o náhradu této škody, o zaplacení 384 502,30 koruny s příslušenstvím.

Obvodní soud v Praze konstatoval, že ač bylo v řízení prokázáno vlastnické právo žalobce i nezákonnost rozhodnutí o vydání vozidla do Rakouska, nebyly naplněny  předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu. Žalobce měl povědomost, komu bylo vozidlo vyšetřovatelem vydáno, ale nepodal proti tomuto subjektu žalobu v občanskoprávním řízení, i když mu v tom nic nebránilo. Nárok na náhradu škody může být vůči státu úspěšně uplatněn jen tehdy, nemůže-li poškozený dosáhnout uspokojení po dlužníkovi, jenž mu je povinen plnit. Proto tedy nebyl naplněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti státu za škodu, a to vznik škody samotné, řekl soud a žalobu zamítl.

Městský soud v Praze v prosinci 2009 rozhodnutí potvrdil. Konstatoval, že po zrušení usnesení ústavním soudem již ve věci rozhodováno nebylo. Pojišťovna tedy obdržela vůz bez právního důvodu – o vydání věci musí být rozhodnuto, což v tomto případě nebylo. Zrušená rozhodnutí nebyla rozhodnutími konečnými, věc byla vrácena policii v Praze a „nachází se ve stavu před vydáním rozhodnutí", řekl městský soud. Nedošlo tedy k nezákonnému rozhodnutí, za něž by stát měl nést odpovědnost. Žalobci prý tedy nevznikla žádná majetková újma.

Pokud pak K. vytkl soudu prvního stupně, že se nezabýval otázkou, zda následná naprostá nečinnost orgánů činných v trestním řízení po zrušovacím rozhodnutí ÚS nebyla nesprávným a nezákonným úředním postupem, tím se odvolací soud nezabýval, protože tuto námitku žalobce vznesl až v odvolání.

Nejvyšší soud ČR (NS) 8. července 2011 věc vrátil odvolacímu soudu. Přitakal námitce dovolatele, že došlo-li již k faktickému vydání vozidla, nemůže být pokračováno v řízení o vydání věci. Dále zdůraznil, že byla-li vydána, respektive vrácena, věc vydaná orgánům činným v trestním řízení nebo těmito orgány odňatá, pak těmto orgánům nepřísluší ukládat osobě, jíž byla takto vydána, aby ji navrátila zpět do jejich dispozice. Bylo-li pak trestní řízení, v jehož rámci došlo k vydání věci, pravomocně skončeno, nepřichází již v úvahu, aby o vydání bylo znovu rozhodováno.

Měl prý žalovat jiného

Městský soud v Praze 22. listopadu opětovně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.  Konstatoval, že představuje-li žalovaná částka náhradu za vozidlo odebrané orgány činnými v trestním řízení, pak by bylo možné o vzniku škody na straně žalobce uvažovat pouze, pokud by jeho právo na vrácení vozidla či zaplacení ekvivalentu od subjektu, kterému bylo vydáno, nebylo a už ani nemohlo být uspokojeno. Žalobci se nepodařilo prokázat, že by se již nemohl domoci vozidla nebo peněžité náhrady vůči osobě, jíž bylo vozidlo vydáno, takže nebyly naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu. Na možnost žalobce domoci se vydání věci vlastnickou žalobou podle občanského zákoníku přitom nemělo vliv rozhodnutí o vrácení věci, jímž nebylo konstituováno ani deklarováno vlastnické právo pojišťovny, jíž bylo vozidlo vydáno.

V novém dovolání pan K. rekapituloval, že podle názoru krajského soudu se měl domáhat nejprve vlastnického práva vůči subjektu, jemuž bylo vozidlo vydáno. Má ale zato, že takto mohl svůj nárok uplatňovat až po zrušení nezákonného rozhodnutí Ústavním soudem. Upozornil na to, že nález ÚS přitom není závazný vůči tomu, kdo nyní vůz drží – zavazuje jen účastníky řízení. Pokládá za neakceptovatelné, aby na něho byly kladeny větší nároky při ochraně práv než na škůdce, jenž navzdory povědomí o rozhodnutí ÚS nic neučinil. Zdůraznil také, že by nebyl finančně schopen žalovat jakýkoliv subjekt v zahraničí. Vývoj takového řízení navíc pokládá za s největší pravděpodobností bezúspěšný. Postup žalovaného – České republiky – označil za výkon práva v rozporu s dobrými mravy.

NS opakoval, že dovolatel se jak před zrušením zmiňovaného rozhodnutí o vydání vozidla Ústavním soudem, tak po jeho zrušení mohl domáhat v občanském soudním řízení reivindikační žalobou vydání věci po osobě, jíž byla věc vydána.

Ke vzniku škody prý tedy nedošlo, neboť nebylo prokázáno, že by se dovolatel svého vlastnického práva nemohl domoci. A může-li se domoci vydání věci, v podstatě ještě nedošlo k úbytku v jeho majetkové sféře. Dovolání pana K. tedy NS zamítl. (28 Cdo 1208/2012)

Zda pan K. podá znovu ústavní stížnost, není ještě známo.