O mladistvém vrahovi z Besednice na Českokrumlovsku, který čeká na následky svého strašného činu, můžeme říci, s ohledem na jeho nezletilost, velmi málo. Ve své praxi se s obdobnými případy setkává etoped Andrej Drbohlav, který je veřejnosti známý coby autor knih o mnohonásobných vrazích.

Setkáváte se s mladistvými vrahy velmi často, zároveň znáte i vězeňské prostředí. Jaké bývají pro lidi, kteří se dostanou do tak velkého rozporu s našimi zákony, první hodiny a dny ve vazbě?
V každém případě jde o vysoce zátěžovou situaci, kterou teď prožívají a budou prožívat všichni, kterých se to týká. Psychická zátěž poškozené rodiny je zdrcující. Když mluvíme o pachateli, i on je pod velkým tlakem. Vazba je pro naprostou většinu těch, kteří se do ní dostanou poprvé, jednoznačně šok. Prostředí to bývá diametrálně odlišné od klasického vězení. Ve vazbě jsou hození všichni do jednoho pytle, bývají tam nehostinné podmínky, což má samozřejmě svou logiku. Setkal jsem se se starším mužem, který byl zvyklý na život v pěkném prostředí. O vazbě řekl, že na různých malých drobnostech, jako je jiná hygiena, ztráta soukromí při vyměšování atd., si ve vazbě uvědomoval, jak vážná jeho situace je.

Nyní vraha čeká buďto výchovný ústav, nebo vězení. Co bývá v takových případech zásadním vlivem na další vývoj takových lidí?
Nemám o případu žádné informace, proto můžu mluvit pouze v obecné rovině. Při své práci se setkávám jak s pachateli násilností, kteří jsou patologičtí, tak s těmi, kteří poruchu osobnosti nemají a je u nich sice velmi malá, ale určitá šance, že dokážou svých činů litovat a pracovat na tom, aby až vyjdou z vězení, nebyli pro společnost nebezpeční.

U psychopatů, kteří většinou necítí žádnou lítost nad tím, co udělali, je jejich porucha nevratná a terapeuticky velmi obtížně řešitelná. S takovými jedinci se setkávám často. Ti se zajímají více než o tragédii, kterou způsobili, o svůj vlastní osud. Ptají se, kam budou přemístěni, kdy budou propuštěni a podobně. Když se jedná o druhou variantu a mladistvý vrah prožívá reálnou lítost a potřebu to odčinit a změnit se, pak věřím, že si toho odborní pracovníci daného zařízení všimnou a podpoří ho.

Past může být v tom, že ať ve vězení, tak ve výchovném ústavu jsou mu blíž vrstevníci s podobnou minulostí. Pokud si najde oporu u nich a oni budou mít větší pochopení a nebudou na něj tlačit, aby na sobě pracoval, je to problém. Jediná dobrá varianta je, pokud natrefí na výraznou individualitu, která mu dokáže pomoct najít dobrý směr. Například ve Valdicích býval kněz, který tuto schopnost měl. Pomáhá i specifický program, při kterém jedinec netráví čas jen za mřížemi, ale pracuje, dostává se mu rozmanité terapie, studuje a připravuje se na návrat do společnosti.

K vrahům cítíme nenávist a je to tak normální. Mohou ho lidé, kteří s ním přijdou ve vězení do kontaktu, nějak v nápravě podpořit, nebo naopak zabrzdit?
Potřebuje si uvědomovat závažnost svých činů a zároveň vědět, že není zcela zatracován, měl by od lidí, se kterými se ve vězení potká, pociťovat přísnost, ale ne nenávist. Jiná cesta než takové péče není, přestože úspěšnost takového snažení bývá velmi nízká. On je a jednou pro vždy bude vrahem, to je prostě fakt. Zásadní pro společnost je, s čím vyjde z vězení ven. Jestli s nenávistí k lidem a parťáky z řad zločinců nebo s tím, že chce pracovat na tom, že tohle už se nesmí nikdy stát.

Má jít o mladíka, který je adoptovaný. Jak velkou roli sehrává v takových případech genetika?
Velmi významnou. A to je svízel, protože rodiče často neznají dobře genetickou výbavu svých adoptivních dětí. Nabízí se otázka, jestli by se tato situace neměla legislativně změnit. Časově i procesně by to adopci zkomplikovalo, rodiče by ale měli možnost se na výchovu dítěte spolu s odborníky víc připravit. Mohli by například včas pracovat na nácviku zvládání emotivně vypjatých situací. Je možné leccos pozitivně ovlivnit ve věku, kdy se osobnost teprve tvoří.