Otcovsky moudře…

Ženský hlas volá policii, že ji druh napadal a vyhodil ji z bytu. Co mám dělat, co mám dělat, už to trvá strašně dlouho, na koho se obrátit? zouvá si volající žena. Policista jí s pochopením a shovívavě říká, že vyřešit se to dá tím, že s dotyčným už nebude bydlet. Pokud se to opakuje, vidíte, že taková známost nemá cenu, cítíte se v ní špatně, je lepší odejít, když máte kam, uklidňuje ji. Být tam bylo vaše svobodné rozhodnutí, ale nikdo vás přece nenutí, abyste tam zůstávala, když se cítíte vykopnutá…

Vysvětluje jí, že je to v pořádku, že to nahlásila, od toho že jsou tady. Nastiňuje řešení: Buď to nechat dojít tak daleko, až dojde k ublížení na zdraví, ale to je blbost riskovat, přesvědčuje ji. A pokud to zůstává v takové rovině, že se vám mimo modřin nic nestane, je to v rovině přestupku mezi osobami blízkými, policie to sepíše a pošle komisi na město. Vy tam musíte jít, pokud to budete chtít nechat projednat, vysvětluje orgán a přibližuje, že v takové věci, kdy slovo stojí proti slovu, přichází nejspíš v úvahu uložení nějaké pokuty.

Já bych vám ale radil ukončit ten vztah a nečekat, že se něco stane, uzavírá takřka otcovsky policista.

Po chvíli žena volá znovu.  Že zase otravuje, ale trvá to prý rok a půl. Nikdy si nestěžovala, ale už nemůže, něco se s tím musí udělat. Policista neztrácí trpělivost a rozebírá, že trestní oznámení žena může učinit třeba okamžitě, nebo až si odpočine, třeba zítra. Znovu jí ale připomíná, že ji nic nenutí s tím mužem zůstávat, že na něm není závislá, nemají společnou domácnost, může kdykoliv odejít… Když vás bude pronásledovat na ulici, dá se to řešit, ale lepší je říct, vlez mi na záda, odejít a skončit to, opakuje. A žena hovor končí, že hrozně moc děkuje.

A za půldruhého měsíce na pana Jiřího podala trestní oznámení. Do té doby to prý „nechávala být".

Martyrium?

V době od 1. ledna do 31. října 2009 ji prý v bytě psychicky a následně i fyzicky napadal. Urážel ji, ponižoval ji, znevažoval, strkal do ní, tahal ji za vlasy, kopal ji do hlavy a škrtil ji. Na jaře toho roku ji uzamkl do pokoje, kde musela být jednou i celou noc bez jídla, pití a bez možnosti jít na toaletu. To podle žalobkyně bylo týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě po delší dobu a omezování osobní svobody.

Posléze 31. srpna 2011 si podle obžaloby poškozená přišla do bytu pro své věci. Když se s obviněným údajně dohodli na ukončení vztahu, požadoval po ní sex. Povalil ji, bil ji, roztrhl jí halenku, osahával ji a nakonec ji kolem tři čtvrtě na jednu vyhodil na chodbu.  Poškozená utrpěla modřiny, škrábance, drobná poranění, ale také posttraumatickou stresovou poruchu, což je podle znalců vážná porucha zdraví… Podle obžaloby bylo toto jednání vydíráním – tedy nucením jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy, aby něco konal, opominul nebo trpěl. A při způsobení  těžké újmy na zdraví na to nový trestní zákoník pamatuje odnětím svobody na pět až dvanáct let…

Poškozená se k jeho stíhání připojila s požadavkem na náhradu způsobené škody a újmy ve výši 300 000 korun a ušlého výdělku v době pětiměsíční pracovní neschopnosti ve výši 49 102 Kč.

V síni trestního soudu to pak vypadalo jako u rozvodového řízení.

„Všechno je to vykonstruované, jsou to výmysly, považuji to za křivé obvinění, bylo to spíš opačně, to ona mě napadala, urážela," řekl pan Jiří krajskému soudu. Žádného násilí se na ní nikdy nedopustil. Údajná poškozená ho naopak tak jedenkrát týdně vyfackovala, a to i před lidmi, je prý psychicky narušená, vyhrožovala mu, že ho zničí, když s ní nebude, často měnila zaměstnání a byla věčně bez peněz, dotoval ji. Nakonec se jí bál a utíkal před ní. Na dotaz, proč si ji tedy potom pouštěl do bytu, obžalovaný řekl, že ji brával zpátky snad prý ze zvyku.

Poškozená si zase stěžovala, že jí druh dával najevo, že ona je psychicky labilní a nula, že patří do ústavu. Musel mít ve všem pravdu. Ponižování snášela a omlouvala ho, že má asi nějaký problém. Nedokázala odejít ani přes fyzická napadání z jeho strany, protože ho prý dál milovala. Dozvěděla se, že má i jiný poměr, že jí lhal, ale hrál si s jejími city, hrál divadlo, po násilí přišel a dal jí pusu, že měl ty slečny, ji zlobilo, ale i to mu odpouštěla..  Nakonec se ho bála, z napětí nezvládala práci. Finanční výpomoc jí prý nikdy neposkytl.  A „rozvodové" lití špíny pokračovalo – obviněný prý po návratech z hospody neudržel stolici, uklízela po něm celý byt… Bývalí partneři nakonec přivolili ke konfrontaci a říkali si své výhrady proti sobě tváří v tvář.

Slovo znalce

Soud slyšel psychiatra, který u poškozené konstatoval posttraumatickou stresovou poruchu trvající v době vyšetření nejméně pět měsíců. Takové poruchy mohou vzniknout rychle, zpravidla po nějakém brutálním násilí, nebo pomalu, postupně, i z drobných příkoří komplikovaného soužití.

Na dotazy, proč člověk trpící syndromem této poruchy neodejde od „tyrana", znalec vysvětlil, že to oběti zpravidla nedokáží racionálně vysvětlit – hovoří o trvající lásce, studu, uvěření omluvám. Vztahy mezi takovými obětmi a pachateli jsou ambivalentní, jednání svým způsobem „proti zdravému rozumu", trošku podobné „stockholmskému syndromu", vztah závislosti i odporu najednou. Poškození hledají omluvu a vysvětlení ubližování v nějakém vnějším problému pachatele, než aby si přiznali, že „je takový", protože  tím by si připustili svou chybu, že se s ním sblížili…  Navíc jde většinou o lidi stejné sociokulturní úrovně, takže nějaká facka v „italském vztahu" není brána úkorně. Pro některé oběti je to dokonce důkaz, že je partner miluje -  vida, záleží mu na mně… „Jsou to zvláštní vztahy těžko kauzálně vysvětlitelné..," řekl psychiatr.

Když mu obhájce předestřel výpovědi svědkyň, které slyšely poškozenou říkat obžalovanému, aby ji pustil dovnitř,  že „už mu nic neudělá", případně viděly, jak ho profackovala a on se nebránil, znalec řekl, že takové situace jsou výjimečné, ale že „i potkan zahnaný do kouta, který se bojí, může kousnout". Jde podle něho o krátkodobé vzpoury proti výrazné dominanci. Na dotaz, zda se její porucha nemohla rozvinout už předtím a z jiného zdroje mimo vztah s panem Jiřím, znalec řekl, že žádné takové signály nenašel. Na otázku, zda poškozená nemohla poruchu předstírat, poznamenal, že má dost zkušeností, aby případnou simulaci detekoval.

Závěrem shrnul, že samozřejmě neví, jestli se skutky, z nichž je pan Jiří žalován, opravdu staly – on jen uvedl, že pokud by se staly, porucha poškozené mohla popsaným způsobem vzniknout.

Obžalovaný pak měl jediný dotaz – jak on, který prý před touto ženou utíkal,  tomu mohl zabránit. Psychiatr mínil, že nemohl, ale předseda senátu pragmaticky dopověděl, že mohl – kdyby ji nepustil dál.

Soud také mimo jiné vyslechl bývalého manžela poškozené a jejího posledního přítele před panem Jiřím, i dceru obviněného.

Zproštěn

Po závěrečných návrzích stran krajský soud poté pana Jiřího obžaloby zprostil s tím, že nebylo prokázáno, že se žalovaný skutek stal. Poškozenou odkázal s požadavkem na náhradu škody na řízení občanskoprávní.

Předseda senátu připomněl, že v případech, kdy stojí proti sobě dvě výpovědi aktérů a žalované jednání nemělo další svědky, je třeba bedlivě zkoumat věrohodnost stran. Soud v té souvislosti nepřehlédl, že v daném případě chování obviněného v předchozích 30 letech bylo bezkonfliktní. Vedl vzorný partnerský život, neměl s nikým problémy. Na druhé straně soud přihlédl k tomu, jakým způsobem poškozená končila svá předchozí partnerské vztahy, jak nevydržela v žádném zaměstnání kvůli pocitu, že jí všude ubližují, jak tropila hysterické scény příteli i bývalému manželovi a jeho nové partnerce, atd. Důležitým důkazem byl i znalecký posudek o tom, že posttraumatická stresová porucha se u poškozené mohla vyvinout z neurovnaných partnerských vztahů. Soud  dovodil, že ty vznikly zaviněním ze strany poškozené, neboť obdobné konflikty měla i s předchozími partnery.

„Bez důvodných pochybností nemáme za prokázané, že k žalovanému skutku došlo," uzavřel předseda senátu.

Rozsudek není pravomocný.