Brojila proti tomu, že pelhřimovský úřad rozhodl po jednání, jemuž nebyl přítomen její řádně omluvený zmocněný zástupce.

Krajský soud v Č. Budějovicích v listopadu obě rozhodnutí správních orgánů zrušil a věc vrátil do Jihlavy.  Konstatoval, že pokud měl orgán zato, že omluva zástupce nebyla doložená, bylo jeho povinností vyzvat žalobkyni (jejího zástupce) k doložení důvodu omluvy s upozorněním, že v případě nedoložení bude jednáno v jejich nepřítomnosti. Krajský soud uznal, že tvrzení zástupce žalobkyně se mohlo jevit nepravděpodobným, avšak správní orgán jej nijak nevyvrátil. Soud zároveň poukázal na předchozí omluvy zástupce, které také nebyly doloženy, a přesto je správní orgán akceptoval. Z takového postupu mohl zástupce žalobkyně předpokládat i akceptaci poslední omluvy , tím spíše protože na ni orgán nikterak nereagoval. Úřad měl vyrozumět žalobkyni (jejího zástupce), že omluvu nepřijímá a že jednání se bude konat ve stanoveném termínu.

Jihlavský úřad podal proti rozhodnutí kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (NSS). Nesouhlasí se závěrem, že bylo povinností městského úřadu vyzvat žalobkyni k doložení důvodů omluvy. Při omluvě účastníka z jednání je zcela v jeho dispozici, zda omluvu doloží a tím ji učiní náležitou. V tomto případě ji nedoložil. Avizovaný doklad o pobytu v zahraničí jako důvod omluvy navíc nepředložil ani později. Mohl si taky domluvit termín jednání na dobu před odjezdem. Úřad v Pelhřimově podle kraje správně vyhodnotil jednání zástupce jako obstrukční a účelové a byly tak splněny podmínky k projednání přestupku v nepřítomnosti žalobkyně.

Nešlo o obstrukci?

NS rekapituloval, že poprvé se zmocněnec řidičky omluvil z jednání nařízeného na 9. 11. pro přetrvávající potíže, což úřad akceptoval, ačkoliv omluva byla odeslána až v den jednání.  Pro stejný důvod se zmocněnec omluvil i na 18. 11. a úřad to opět akceptoval. Na třetí jednání svolané na 9. leden se omluvil pobytem mimo ČR, který nelze přeložit či zrušit.  To už úřad nebral a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně.  Stížnost proti tomu krajský úřad zamítl.

NSS především řešil, zda třetí omluva zmocněnce byla omluvou náležitou obsahující důležitý důvod a měla být tudíž městským úřadem akceptována, nebo zda se jednalo o účelové vyhýbání se jednání.  Je patrné, že úřad přistupoval k hodnocení omluv jinak.  První dvě omluvy mu byly doručeny po nařízení jednání, respektive v den jednání. Nebyly nijak doloženy a obsahovaly pouze obecný důvod. I přes tyto nedostatky, které mohou naznačovat jistou míru účelovosti a nevěrohodnosti, však městský úřad omluvy akceptoval a zmocněnci vyhověl tím, že jednání nařídil na jiný termín.

Z toho, že městský úřad uznal jako důvod neúčasti zmocněnce pouhé písemné oznámení o jeho zdravotních obtížích, aniž by vyžadoval jakékoli jejich doložení, nelze ovšem bez dalšího dovozovat, že tím byl  „jednou pro vždy" v dané věci založen určitý režim posuzování omluv, řekl NS.  Správní orgán sice nějaký postoj k nim v určité fázi řízení vyjádřil, avšak to neznamená, že tak benevolentně musel poté postupovat i v dalších případech.

Nicméně jistý druh legitimního očekávání mohl být u žalobkyně i jejího zástupce vyvolán, a to tím spíš, že z hlediska lhůt nehrozilo nebezpečí zániku odpovědnosti žalobkyně za přestupek. Třetí omluva nejvíc připomínala řádnou omluvu, jelikož ji zmocněnec zaslal v dostatečném předstihu. V ní uváděný důvod ale nebyl dostatečně konkrétní a nebyl žádným způsobem doložen.

NSS do jisté míry souhlasí s krajským soudem, že zmocněnec, s ohledem na předchozí postup městského úřadu, mohl předpokládat, že i třetí omluva bude akceptována, avšak také připomíná, že správní orgán měl dostatek času tvrzení zástupce zmocněnce ověřit.  Úřad měl dále zmocněnce o neakceptování omluvy informovat. Tak ale nepostupoval.

Úřad měl organizovat

Nebylo na žalobkyni, aby navrhovala úřadu termíny jednání. I nečinnost žalobkyně mohla být (pravděpodobně také byla) taktikou obhajoby. Naopak povinností i právem úřadu bylo organizovat průběh řízení. Kdyby byl býval ověřoval tvrzení zmocněnce žalobkyně, mohl případně jednání nařídit na jiný vhodný termín.  Jen z toho, že se zmocněnec nepokusil sám sjednávat náhradní termín projednání přestupku, což není ani jeho povinnost, nelze dovozovat účelovost jednání žalobkyně (jejího zmocněnce).

Z nedoložení pobytu zmocněnce v zahraničí ani ve lhůtě, kterou sám avizoval, úřad dovozuje, že tedy  své tvrzení neprokázal a jeho omluva tak nemůže být považována za řádnou. NSS ale uvedl, že městský úřad měl dost času zmocněnce vyzvat k předložení dokladů o pobytu v zahraničí. Pokud byl pobyt skutečně objednán dříve, než bylo nařízeno ústní jednání, zmocněnec by takovými doklady nepochybně disponoval. Zmocněnec skutečně důvod omluvy nedoložil ani do 14. 2. 2012, jak avizoval, ani později, ale nelze odhlédnout od skutečnosti, že o přestupku rozhodl městský úřad 12. 1. 2012 a v dalším řízení již byla žalobkyně zastoupena jiným zástupcem. Nebylo tedy jeho povinností tyto doklady dále uchovávat.

Pro závěr soudu a správních orgánů z Vysočiny o účelovém obcházení zákona žalobkyní (jejím zmocněncem) sice podle NSS nebyl opatřen dostatečný skutkový základ, avšak stěžovatel ve  stížnosti neúplnost důkazního řízení nenamítal. Celkově tak NSS posoudil kasační stížnost jako nedůvodnou, respektive rozsudek krajského soudu jako věcně správný, a stížnost zamítl. (3 As 11/2013)