U policie slouží jednatřicet let. Za dlouholetou práci u policie dostal 19. června, den před svými padesátými narozeninami, služební medaili Za věrnost I. stupně.

Vyznamenání jste dostal za třicet let u policie. Kde jste začínal?
K policii, tehdy do nástupní školy, jsem nastoupil v roce 1978. Pak jsem byl rok na dopravním inspektorátu v Praze, odkud jsem přesídlil do jižních Čech. Půldruhého roku jsem sloužil na hlídkové službě v Českých Budějovicích. Pak jsem se dostal na hraniční přechod České Velenice. Později jsem vystřídal hraničních přechodů víc, Halámky nebo Nové Hrady. Nakonec jsem šel pracovat na oblastní ředitelství cizinecké policie do Českých Budějovic. Nyní jsem vedoucím skupiny podpory výkonu služby.

Zažil jste na česko–rakouských hranicích případy, že chtěl někdo vycestovat bez povolení?
V Českých Velenicích tehdy jezdily mezinárodní rychlíky Vindobona. Jezdívaly ze Švédska přes Německo dolů do Vídně a ještě dále. Samozřejmě už tenkrát jsme se setkávali s padělanými a pozměněnými cestovními doklady. Nejvíc bylo falzifikátů jugoslávských dokladů, protože ta už měla bezvízový styk s mnoha státy světa. Falešné doklady byly z hlediska padělání a pozměňování už tehdy dost zajímavé.

Nastupovali jste tehdy na kontrolu už ve stanicích před státními hranicemi, že?
Skutečně se tehdy odbavovali lidé za jízdy. Je pravda, že práce ve vlaku byla trochu odlišná než na pozemních hraničních přechodech. Vlak měl pravidelný jízdní řád. Naše místa pro odbavování byla přesně vymezena jízdním řádem. Pokud tedy jela spousta cestujících, zejména o svátcích, byla práce dost náročná a ve stresu, protože vlak nikde nečekal.

Vzpomínáte si na pasažéry, kteří se vás snažili oklamat?
Byl jsem u několika případů pašování zboží. V osmdesátých letech se pašovaly zejména digitální hodinky, zlaté řetízky, hedvábné šátky a podobné zboží. Největší náš případ bylo pašování zboží za půldruhého milionu korun, které se nám ve vagonu mezinárodního rychlíku podařilo odhalit. Stalo se to zrovna v Českých Velenicích. Zboží bylo tehdy ukryto ve stropech vagonů nebo na toaletách. Byla to tehdy celkem zajímavá práce.

Ta se ale během posledních dvaceti let změnila, že?
Práce na přechodech se moc nezměnila, protože doklady se kontrolovaly až do jejich skončení v prosinci 2007, kdy Česká republika vstoupila do schengenského prostoru. Je pravda, že nynější práce cizinecké policie vypadá úplně jinak. Od roku 2008 musela změnit formy a metody práce. Začali jsme se orientovat na kontrolu ve vnitrozemí a nikoliv už jen pouze na hraničních přechodech nebo na zelené hranici. Za tři desítky let, co u policie sloužím, mohu posoudit jak změny ve vybavení policie, tak i v technických prostředcích nebo v zázemí pro nás policisty. Nyní je většina služeben standardně vybavena jak pro policisty, tak pro veřejnost, která s námi přichází do styku.

Co si myslíte, že je pro práci u policie kromě znalostí a odborné způsobilosti důležité?
Zcela jednoznačně také podpora rodiny. Bez ní bych tuto práci dělat nemohl a kolegové také ne. Určitá omezení totiž policista má. Člověk je stále připraven jít do služby. Proto má rodina a dobré zázemí na kvalitu práce policisty podstatný vliv.

Vnímáte, že má současná policie lepší kredit a jméno, než třeba měla před dvaceti lety, kdy byla Veřejná bezpečnost a Pohraniční stráž?
Myslím si, že určitě. Ostatně se práce policie v médiích dnes více probírá. Policie má u veřejnosti určitý kredit, což vyplývá z průzkumů veřejného mínění. Podstatně vyšší kredit pak policie získá po zvládnutí určitých dramatických situací. Ať už se jednalo o zasedání Mezinárodního měnového fondu nebo po sumitu NATO, kdy policie splnila úkoly, které měla.
Myslím si, že policie sehrála významnou úlohu i letos, kdy dopomohla ke zdárnému průběhu předsednictví České republiky v Evropské unii.

Někteří kolegové od policie odešli v souvislosti s novým služebním zákonem. Vy nemáte zaječí úsmysly?
Zůstávám dál.