V roce 1996 ho totiž matka vydědila s tím, že „trvale vede nezřízený život", „vyhýbá se práci, prostředky na živobytí si opatřuje krádežemi", „byl několikrát odsouzen již jako mladistvý" a „krade i vě᠆ci rodinných příslušníků".

Matka zemřela v roce 2006 a S. D. zpochybnil platnost vydědění. U soudu v Nymburce tvrdil, že do doby sepsání listiny nebyl pro žádný trestný čin pravomocně odsouzen, nedopouštěl se žádných trestných činů proti ma᠆jetku rodinných příslušníků. Kvůli „chování bývalého manžela matky" byl nucen ve 14 letech opustit společnou domácnost. Uzavřel, že „o jedenadvacetileté osobě nelze spravedlivě prohlásit, že vede nezřízený život".

Soud žalobě vyhověl. Konstatoval, že S. D. se jako mladistvý dopouštěl drobných krádeží, že od roku 1990 byl ve výchovném ústavu. Do 15 let vyrůstal v prostředí nepříznivém pro jeho vývoj a na tomto  prostředí  se podílela i matka. Deprivace a psychické problémy ovlivnily jeho další život.

Do sepsání listiny o vydědění byl jen dvakrát odsouzen. Po návratu z vězení si našel práci a pracoval.

Nejde o trvalost

Soud řekl, že v daném případě „chybí znak trvalosti nezřízeného života". Uzavřel, že listina o jeho vydědění je absolutně neplatná, protože nebyla  sepsána svobodně, ale „v důsledku ovlivňování zůstavitelky bývalým manželem a pod jeho nátlakem".

Krajský soud rozsudek potvrdil. Vzal za prokázané, že žalobce „byl v rodině tzv. odstrkován" a že „tyto okolnosti vedly k jeho nespokojenosti s rodinným prostředím, což se projevovalo v jeho problematickém chování". Při hodnocení výpovědi bývalého manžela pak nelze odhlédnout od toho, že má na výsledku sporu osobní zájem, neboť je otcem dalších dvou dědiček po zůstavitelce.

Uzavřel, že zůstavitelka „dlouhodobě nedokázala žalobci poskytnout klidné domácí zázemí a pocit bezpečí", „konfliktní vztahy mezi man᠆želem  a  žalobcem neřešila" a tím „se podílela na pozdějším vadném chování žalobce".

Ten na prahu zletilosti vedl život, který lze považovat za nezřízený, ale v dubnu 1996 ještě nebylo možno jednoznačně uzavřít, že již není možné rozumně očekávat, že u něho  nedojde  k návratu k běžnému způsobu života.

Žalovaná sestra podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (NS). Popisovala hříchy dospívání svého bratra a mínila, že celý jeho další život prý svědčí o tom, že se nejednalo  o ojedinělé  vybočení z mezí řádného života. Závěr soudu, že matka byla k sepsání listiny o vydědění donucena, se nezakládá na pravdě. Po rozvodu měla šest let času listinu změnit.

NS připomněl judikaturu, podle níž o trvalé vedení nezřízeného života půjde v takových případech, kdy chování vyděděného bude vykazovat známky kontinuálnosti a dlouhodobosti. Vedením nezřízeného života je na místě rozumět zejména závislost na alkoholu, drogách nebo hazardních hrách, zanedbání povinné výživy, zadlužování bez zjevné možnosti dluhy splácet, opatřování prostředků k životu nekalým způsobem, trvalé vyhýbání se práci či promrhávání rodinného majetku apod.

A co role rodiče?!

Při posouzení důvodu vydědění pro trvalé vedení nezřízeného života je třeba také přihlédnout k dobrým mravům. K nim patří i to, zda zůstavitel sám plnil své povinnosti z rodičovské zodpovědnosti a zda chování potomka není důsledkem disharmonického rodinného prostředí, v němž byl vychováván.

V této věci se sama zůstavitelka na způsobu života syna podílela, když ho nedokázala ochránit před násilím ze strany svého bývalého manžela, před nespravedlností v rodině a nepřiměřenými zásahy do jeho důstojnosti.

Závěr odvolacího soudu, že důvod vydědění nebyl v době sepsání listiny o vydědění dán, je proto správný, uzavřel NS a dovolání sestry (a spoludědičky) žalobce zamítl.

(21 Cdo 3213/2012)