Tato s. r. o. za své lidi fakturovala žalobkyni jedenkrát měsíčně částku vypočítanou jako počet hodin odpracovaných přidělenými zaměstnanci vynásobený dohodnutou hodinovou cenou práce 170, resp. 160 Kč. Podle dohody mezi oběma společnostmi byla zaměstnancům garantována mzda 50 Kč za hodinu.

Finanční úřad v Táboře zjistil, že sezimoústecká společnost těmto zaměstnancům nesrážela zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, a předepsal jí daňovou povinnost se základem 60 % částek fakturovaných společností N. Následně pak tuto výši částečně snížil. Odvolání žalobkyně zamítlo Finanční ředitelství v Č. Budějovicích a její žalobu zamítl loni v lednu krajský soud.

Zákon diskriminuje?

Firma ze S. Ústí pak podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu ČR (NSS). Ustanovení zákona o daních, o které soudy opřely svá rozhodnutí, označuje za diskriminační opatření. Vede k omezení volného pohybu služeb a pracovníků uvnitř Evropské unie, jelikož využívání služeb a v této souvislosti pracovníků zajišťovaných takovou službou je značně nevýhodné oproti tuzemským subjektům zajišťujícím stejné služby. Na českou agenturou práce totiž příslušné ustanovení o daních z příjmů nedopadá.

Tuzemská agentura práce není omezována ve své smluvní volnosti – nemusí omezovat např. své náklady na propagaci a dopravu zaměstnanců, aby fakticky nebyly dodatečně zdaněny.  Není povinna uživateli sdělovat, jaká je výše příjmů jejích zaměstnanců pro účely zdanění, ponechává si tak výhodu obchodního tajemství při sjednávání smluvní ceny. V případě zahraniční agentury práce je však předmětem zdanění příjem dle zákonné fikce, který ve skutečnosti nebyl dosažen.

Podle Finančního ředitelství v Č. Budějovicích má zpřísněný režim pro případy pronájmu pracovní síly prostřednictvím zahraničních subjektů jasné důvody. Zahraniční subjekty nepodléhají jurisdikci českých finančních orgánů a jsou jimi proto obtížně kontrolovatelné. Mnohdy daň v ČR neodvedly. Jelikož nemusí být vždy zřejmé, kolik činí příjem pronajatých zaměstnanců a kolik částka za zprostředkování, jež zůstává pronajímateli, zákon stanoví, že za příjem zaměstnance se považuje nejméně 60 % celkové úhrady.

NSS ocitoval dotčené paragrafy zákona o daních z příjmů a shrnul konkrétní případ. Slovenská agentura práce využila svobody usazování a zřídila si na území ČR pobočku, jejímž prostřednictvím poskytovala službu – své zaměstnance, slovenské občany, k výkonu práce žalobkyni. Ta byla zatížena povinností odvést zálohu na daň z příjmů těchto zaměstnanců, a to ve výši nejméně 60 % částky fakturované slovenskou agenturou, pokud je v částce zahrnuta i odměna za zprostředkování. Tak je tomu výhradně u tzv. mezinárodního pronájmu pracovní síly,  na české agentury práce nedopadá.

Ať rozhodne unie

Podle ustálené judikatury Soudního dvora přímé daně sice spadají do pravomoci členských států, avšak členské státy musí při výkonu této pravomoci dodržovat právo Unie. Za omezení základních svobod zaručených SFEU lze považovat jakékoliv vnitrostátní opatření, které tvoří překážku těmto svobodám, zakazuje jejich výkon, odstrašuje od jejich výkonu nebo činí jejich výkon méně atraktivním.

V projednávaném případě tedy vzniká otázka, zda česká právní úprava není v rozporu se zákazem diskriminace na základě státní příslušnosti. Proto se NSS rozhodl položit Soudnímu dvoru dvě předběžné otázky: Zaprvé, zda články Smlouvy o fungování Evropské unie brání takové úpravě, podle níž je zaměstnavatel se sídlem v jednom členském státě povinen odvést zálohu na daň z příjmů zaměstnanců z jiného členského státu, kteří jsou mu dočasně přiděleni agenturou práce se sídlem v zahraničí prostřednictvím pobočky zřízené v prvním členském státě. Zadruhé, zda tyto články brání úpravě, podle níž je základ daně z příjmů takových zaměstnanců stanoven v paušální výši nejméně 60 % částky fakturované agenturou práce v případech, kdy je ve fakturované částce zahrnuta i odměna za zprostředkování.

Než Soudní dvůr EU o těchto otázkách rozhodne, NSS přerušil stížností napadené řízení.  (1 Afs 38/2012)