Celibát je závazek žít bez manželství, případně také bez pohlavního styku, a je spjatý s mužským, ale i ženským mnišstvím a s některými řeholemi v různých světových náboženstvích. U nás se o celibátu mluví zejména ve spojitosti s římskokatolickou církví, kde tento závazek platí u kněží, biskupů, ale i pro jáhny, kteří byli vysvěceni jako svobodní. Zdrženlivost v sexu a nemožnost uzavírat sňatky je jedním z rozdílů mezi římskokatolickou a řeckokatolickou církví i dalšími východními či protestantskými církvemi, jejíž členové celibát dodržovat nemusejí.

V římskokatolické církvi je povinný od 11. století. Uvádí se, že důvodem bylo, aby rodiny kněžích nerozkrádali církevní majetek a aby se kněží skrze celibát mohli lépe oddat svému poslání.

„Závaznost celibátu se rodila pozvolna a také se postupně prosazoval – nejenergičtěji vlastně až v 19. století jako reakce na sekularizaci společnosti. Není možné proto mluvit o jednom autorovi, který by ho vymyslel, protože šlo o proces trvající několik století. Dále nelze vysloveně hovořit o rozkrádání – ženatí kněží zkrátka předávali majetek svým dětem, ty ho dědily. Hrozilo tak přirozeně, že církev zchudne. Ale důvodů bylo více (kromě toho se měnilo i to, co bylo za celibát považováno a kdo mu podléhal), mimo jiné i jistá duchovní tradice zahrnující například i římský stoicismus,“ popisuje Daniela Petříčková, překladatelka nedávno vydané knihy Celibát, jejímž autorem je Hubert Wolf, profesor církevních dějin na univerzitě v Münsteru.

Odporuje evangeliím

Celibát je chápán jako jakási oběť Bohu a kněžství jako specifický posvátný úřad. Jeho nositel je z morálního hlediska nadřazen životu v manželství, je v tomto ohledu podoben Kristu, který v celibátu žil, a také se může více soustředit na své kněžské poslání, když mu odpadá starost o rodinu. V knize Huberta Wolfa je zajímavě popsán právě proces vzniku a trvání celibátu, včetně velkého důrazu, který na celibát klade římskokatolická církev od 19. století. Zajímavé také je, že východní církve (například už zmíněná řeckokatolická), jež uznávají papeže jako hlavu církve, běžně předpokládají, že kněz bude ženatý, ba považují to za přednost. To ale neplatí pro biskupy, ti musejí být svobodní.

Podle německého historika je povinnost celibátu u římskokatolických kněží odedávna kritizována z řady důvodů. „Například proto, že stanovuje neúměrné požadavky na uchazeče o kněžství, kteří později zjišťují, že jim nejsou schopni dostát a že jde o povinnost, která nemá vůbec žádné věroučné opodstatnění,“ píše ve své knize Celibát.

V čem vidí negativa celibátu on sám? „Je jich více. Zaprvé požadavek celibátu odporuje evangeliím. Zadruhé – čistě prakticky vzato – vede k ubývání kněží v římskokatolické církvi. Z pochopitelných důvodů. Není tedy, kdo by vykonával duchovní službu. Zatřetí – riziko zneužívání nezletilých, což je téma posledních let, k němuž se církev pořád ještě staví hodně váhavě. Ostatně těmi pachateli nejsou ani tak ‚klasičtí‘ pedofilové, ale častěji sexuálně frustrovaní jedinci či ti, kterým je prostředkem k vykonávání moci nad druhými,“ říká překladatelka Daniela Petříčková.

Odhaduje se, že od šedesátých let se celosvětově vzdalo svého úřadu kvůli celibátu zhruba dvacet procent kněží. „Počty kněžského dorostu již celá desetiletí masivně klesají, kněžské semináře doslova vymírají, řada diecézí nemá proto mnoho let vlastní kněžské svěcení. Studenti teologie uvádějí často jako důvod, proč nevstupují do kněžského semináře, právě celibát. Pastorační situace se mezitím drasticky zhoršila, stále více farností už nemá vlastního faráře,“ píše Hubert Wolf, podle něhož celibát nepřinesl nic pozitivního, naopak v zásadní míře zapříčinil pedofilní kauzy kněží a sexuální obtěžování žen z jejich strany. „Vyplývá to i ze srovnání počtu případů v římskokatolické církvi s počtem zneužívání v jiných církvích, kde jsou kněží ženatí,“ doplňuje Daniela Petříčková.

Celibát byl mezi kněžími dlouho tabuizován, dnes se o něm začíná hovořit i v rámci církve. Jistě k tomu přispěly i sexuální skandály, které postupně vypluly na povrch. Na jejich základě se na začátku 21. století rozvinula celospolečenská diskuse právě o vztahu celibátu k deviantnímu chování duchovních. Podle překladatelky knihy Celibát je to možná trochu důsledek druhého vatikánského koncilu, který probíhal už v letech 1962 až 1965, i když ten sám téma utopil, ale také jako výsledek tlaku laiků. A k otevření tématu rovněž přispěly mediální aféry, tedy ochota postižených promluvit.

Co se tehdy stalo během druhého vatikánského koncilu? „Tehdy se biskupové, minimálně během neveřejných diskusí v příslušných komisích, zeširoka dohadovali o spojení celibátu s kněžským úřadem a uvažovali o flexibilnějším pojímání závazku celibátu. Když však poté chtěli pojednávat o celibátu na koncilním plénu samotném, zasáhl papež Pavel VI. a dal zřetelně najevo, že pokládá za nevhodné mluvit o něm veřejně… Rok a půl po konci koncilu prohlásil papež, odvolávaje se na jemu náležející učitelský úřad, zcela lapidárně, že ,stávající závazek celibátu musí být také i nyní spojen s kněžským úřadem‘,“ popisuje situaci Hubert Wolf.

Kdysi se kněží ženit mohli

I z řad členů římskokatolické církve se tedy delší dobu ozývají hlasy, že celibát by měl být zrušen. „Neodpovídá poslání církve, není v souladu s poselstvím evangelií ani se zvyklostmi rané církve, kde byli ženatí kněží naprosto běžní. Nejde tudíž o žádnou závaznou tradici, jen ‚lidské dílo‘,“ dodává Daniela Petříčková s tím, že někteří kněží právě kvůli celibátu konvertují k jiné křesťanské církvi, případně žádají o dispenz (zproštění kněžského úřadu).

Mluví se i o tom, že někteří kněží v celibátu žijí sexuálním životem a někteří mají i stálé partnerky či milenky, například hospodyně. Sexuolog Ondřej Trojan vyjádřil názor, že celibát dělá z římskokatolické církve tak soudržnou organizaci, protože v jejích členech vzbuzuje pocit viny za jejich přirozené potřeby a dává jí právo je trestat. Je to opravdu tak, že s kněžími může církev díky celibátu lépe manipulovat? „Nejde jen o sexuální aspekt, ale faktem podle Huberta Wolfa je, že neexistence vlastní rodiny dává církevní hierarchii nad kněžími velkou moc a může jimi táhnout jako figurkami na šachovnici,“ líčí překladatelka.

Kněží, kteří se například zamilují a chtějí se vdát, tedy zatouží po zbavení kněžských povinností a převedení do laického stavu oficiální cestou, je podle Daniely Petříčkové menšina, protože takzvané odsvěcování je opravdu dlouhý proces. A tak prostě z církve odejdou. Podle německého historika je navíc odsvěcování pokořující. Ovšem teprve po něm je knězi – již coby laikovi – dovoleno uzavřít platný církevní sňatek.

Hubert Wolf je přesvědčený, že zrušení celibátu by do řad římskokatolické církve jistě přivedlo nové, mladé členy. Ale naděje, že celibát bude zrušený, nebo alespoň dobrovolný, je zatím minimální. Diskuse o tom probíhají spíše mezi laiky než ve špičkách církevní hierarchie. „Pokud jde o důvody, proč by se tak najednou mělo diskutovat o tomto tématu, můžeme na základě vyjádření kardinálů a biskupů uvést konkrétně především tři motivy: nutnost vyrovnat se se skandály vyvolanými sexuálním zneužíváním, potřebu odstranit prudce narůstající nedostatek kněží a zmírnit systémovou a strukturální krizi katolické církve,“ píše Wolf v knize Celibát. Většinou je římskými katolíky také zamítána odvážná myšlenka, že by některé církevní úřady mohly zastávat ženy.