Nejen Pražané se postavili okupaci. Vzpouru v Sedleci ale Němci utopili v krvi

Marii Sehnoutkové rozené Pilíkové bylo tehdy osm let. Její otec byl v obci starostou. Na sklonku války pomáhal ukrývat zbraně a organizovat povstání proti okupantům. Místní stavěli barikády, v Heřmaničkách dokonce zatkli německou posádku, čímž se dostali ke značnému množství zbraní. Snažili se také obsadit strategický most mezi Sedlec-Prčicí. Ustupující Němci se ale nehodlali vzdát. „Vojáci vtrhli i k nám domů,“ vzpomíná dnes třiaosmdesátiletá Marie Sehnoutková. „Hledali zbraně, který tatínek ukrýval, ale naštěstí nenašli nic.“ Svůj příběh vyprávěla organizaci Paměť národa.

Krvavý květen 1945: smrt číhala všude. Běsnění nacistů v Česku dosáhlo vrcholu

Zuřivost ustupujících okupantů znásobil i osudový výstřel na projíždějící kolonu vozidel, ve které jel německý důstojník. Proti Sedleckým Němci nasadili tanky a těžkou bojovou techniku.

„Stříleli tehdy po všem, co se hýbalo,“ vypráví Marie Sehnoutková. Celkem v ulicích i za městem zastřelili devět lidí, včetně dvou žen. Němci však chtěli exemplární potrestání. Začali proto v místní škole shromažďovat sedlecké muže. „Zkrátka chodili po městě a sbírali chlapy, které viděli. A tak přišli i na mého strýce Karla. Byl to ještě mladý kluk, dělal tehdy pekaře. A jelikož v noci pekl, tak přes den spal. Takhle na něj Němci přišli, zkrátka ho vzbudili a odvedli.“

Z mužů shromážděných ve škole bylo nakonec vybráno jedenáct, včetně strýce paní Sehnoutkové, sedmadvacetiletého Karla Svatka. „Němci je odvedli za město, kde je nechali vykopat jámu, do které je všechny postříleli,“ pohnutě vzpomíná na smutné okamžiky. „Až v noci, když byl klid, na to místo přišla moje teta, Karlova sestra, se svým mužem a mrtvého strýce vyhrabali. Odvezli ho domů, omyli a připravili na pohřeb.“

Pohřeb narušily výstřely

Ale ani pak neměli zmasakrovaní muži klid. Válka ještě nekončila. Pohřeb, kterého se účastnily stovky lidí z města i okolí, narušily výstřely ruských vojáků, kteří pronásledovali zbytky ustupujících Němců. „Všechno se rozprsklo, všichni utíkali, kam mohli. Já jsem se ztratila, tatínek mě asi nedržel pevně za ruku, byla jsem malá, bylo mi osm,“ vypráví Marie Sehnoutková.

„Tak jsem stejně jako ostatní taky utíkala pryč. A protože jsem znala jedinou cestu přes pole a louky ze Sedlece do rodných Sušetic, tak jsem utíkala domů. Vždycky, když se něco dělo, tak jsem mazala domů. Tam jsme se pak naštěstí všichni v pořádku shledali.“

Bitva o klíčový most do Prahy: Nacisté byli po vítězství jako utržení ze řetězu

Při otázce, zda se nebojí v dnešní době koronaviru, jen zavrtí hlavou. „Strach určitě nemám, jsem otrlá z války. Německých vojáků jsem se bála, ale koronaviru?“ usměje se. „Jen dětem vyhrožuju, že jakmile v květnu vysvitne sluníčko a udělá se teplo, musí mě odvézt na chalupu. Já v té Praze už nebudu.“