Kliknutím zvětšíte"Odbojové hnutí bylo mnohem rozsáhlejší a nebezpečnější, než se vůbec dalo očekávat… dopadli jsme v uplynulém období asi 90 krátkovlnných vysílačů … jestliže uvádíme, že počet rozsudků smrti stanných soudů činí přibližně 400 až 500, zatímco počet zatčených byl a je mezi 4000 a 5000, pak vám bude jasné, že zde šlo o organizaci, pro níž je příznačné, což musím zdůraznit, že lidé, kteří byli zatčeni a odsouzeni k smrti, byli vesměs lidé vysokých duševních kvalit, byl to vedoucí aparát!" hřímal 4. února 1942 nový zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Šlo o projev, v němž bilancoval první čtyři měsíce své hrůzovlády, včetně prvního stanného práva.
Heydrich se ujal funkce zastupujícího říšského protektora 27. září 1941 odpoledne, pouhých pár hodin poté, co přicestoval z Berlína do Prahy. Ještě téhož dne vydal "Nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě o vyhlášení civilního výjimečného stavu" a od 28. září začaly fungovat zvláštní stanné soudy. Jejich úkolem bylo zejména posílat lidi protivící se protektorátním "pořádkům" "bez zbytečných okolků" na popraviště.
Popravy ve studentských kolejích
Brněnskou pětici, jež byla do úmrtního protokolu zapsána pod společným číslem 3616, v němž byli jednotliví popravení odlišeni pouze písmeny a až e, tvořili zámečník a člen vsetínského Sokola Štěpán Falda, dělník v hutích Jan Žídek, dělníci Stanislav Matuška a Ludvík Mutina a zedník Josef Pončík.
Kounicovy studentské koleje, v nichž skončil jejich život, sloužily řídící úřadovně brněnského gestapa od začátku ledna 1940, kdy se staly policejní věznicí, kam Němci sváželi zatčené účastníky protinacistického odboje ze všech poboček na Moravě. Poprava zastřelením probíhala v těchto kolejích v roce 1941 způsobem, který se "osvědčil" na východní frontě, tedy střílením do týla. Dělalo se to na takzvaném písečku, což bylo místo vysypaném pískem, do nějž se měla vsáknout krev obětí.
Vedle toho nechali Němci postavit v areálu kolejí na bývalém volejbalovém hřišti tři kolenové šibenice, určené pro popravování pachatelů hospodářských deliktů a také příslušníků židovského národa. Takzvané kolenové šibenice měly zcela klasickou podobu, jen provaz se smyčkou byl na konci vodorovného břevna provlečen kladkou, což usnadňovalo manipulaci s tělem popravovaného.
Na popravy do Kounicových kolejí se prodávaly vstupenky jako na koncert nebo fotbalový zápas. Jedna stála tři marky. Podle některých odhadů zde vraždící komanda SS stačila v letech 1941 až 1945 popravit až 800 mužů a žen, podle jiných bylo toto číslo ještě vyšší a dosahuje až 1300 zavražděných.
V ruzyňské jízdárně vyhasly životy vojáků i studentů
Čím byly pro Brno a Moravu na podzim 1941 Kounicovy studentské koleje, tím se pro Prahu a Čechy stala jízdárna ruzyňských dělostřeleckých kasáren. Po Heydrichově nástupu do funkce začali vedoucí představitelé domácího odboje, v té době zejména vysocí důstojníci československé armády, umírat právě tady.
Ruzyňská jízdárna si coby popraviště odbyla svou chmurnou "premiéru" již 17. listopadu 1939, kdy zde své poslední okamžiky před popravou strávilo devět studentských funkcionářů. Šlo o vůbec první použití "sonderbehandlungu" (tedy likvidace bez soudu) na území protektorátu.
Během 1. stanného práva po příchodu Reinharda Heydricha bylo v prostoru jízdárny popraveno zastřelením či oběšením 247 osob. Byli mezi nimi i vedoucí představitelé nejvýznamnější odbojové organizace Obrana národa.
K prvním popraveným patřili Josef Bílý a Hugo Vojta, kteří se stali vůbec prvními generály československé armády, postavenými za protektorátu před popravčí četu.
Bílého gestapo dopadlo již na podzim 1940 v turistické chatě nedaleko Nového Města na Moravě, osmašedesátiletý generál nicméně ani do posledního okamžiku neztratil hrdost a na výzvu gestapa "Půjdete s námi" suše odpověděl "Půjdu, až dopiju sklenici".
Odsouzen k trestu smrti zastřelením byl hned první den po Heydrichově příchodu do Prahy, tedy 28. září 1941, a ještě týž večer ho odvezli do jízdárny. Odmítl si dát zavázat oči a před popravčí četu předstoupil se slovy: "Ať žije Československá republika! Psi, palte!"
Bílý a Vojta byli prvními, ale bohužel nikoli posledními důstojníky, jejichž životy v ruzyňské jízdárně vyhasly. Popraveni zde byli i generálové František Horáček, Mikuláš Doležal, Oleg Svátek nebo Václav Šára, podplukovník Ladislav Preininger a také jeden člen proslulé trojice Tři králové, plukovník Josef Balabán. Mezi prvními Němci v jízdárně popravili také náčelníka České obce sokolské Augustina Pechláta.
Kat Heydrich
Vyhlášení výjimečného stavu a zavedení prvního stanného je neodlučně spojeno právě se jménem Reinharda Heydricha, jenž tímto drastickým způsobem hodlal zastrašit veškeré obyvatelstvo protektorátu a zmařit v zárodku jakýkoli odpor.
Výjimečný stav byl od 28. září 1941 vyhlášen v obvodech oberlandrátů Praha, Brno, Moravská Ostrava, Olomouc, Hradec Králové a Kladno, po nichž následovaly 1. října 1941 také okresy oberlandrátů Zlín, Hodonín, Uherský Brod a Uherské Hradiště.
Kromě tohoto opatření dal Heydrich hned při svém příchodu zatknout předsedu protektorátní vlády generála Aloise Eliáše a 1. října 1941 ho nechal v zinscenovaném procesu odsoudit k smrti.
Už o měsíc dříve začal apelovat také na všechny řídící služebny gestapa, že je nyní třeba "pozavírat na delší dobu do koncentračního tábora všechny štvavé kňežoury, Němcům nepřátelské Čechy a Poláky stejně jako komunisty a podobnou lůzu".
Jen do konce listopadu dal vykonat 404 rozsudků smrti, z toho dvě pětiny stihly obchodníky na černém trhu, ostatní byli příslušníci hnutí odporu. Dalších 1299 osob bylo předáno gestapu a odesláno do koncentračního tábora Mauthausen, odkud se řada z nich již nikdy nevrátila.
Stanné soudy
Důležitým pomocníkem v tomto postupu byly Heydrichovi zvláštní stanné soudy, které začaly v Protektorátu Čechy a Morava fungovat od 28. září. Ustanovoval je říšský protektor a skládaly se z příslušníků bezpečnostní policie a bezpečnostní služby. Jeden stanný soud tvořili předseda, dva přísedící, žalobce a tlumočník.
Úkolem těchto soudů samozřejmě nebylo vůbec soudní řízení v pravém slova smyslu, šlo o čistě formální působení. Gestapo podalo návrh a předseda soudu je podepsal. Nebylo výjimkou, že předseda stanného soudu byl nadřízeným samotného navrhovatele.
Nedalo se tedy v žádném případě mluvit o právu obviněných na spravedlivý proces. Naopak. Jakoukoli možnost dobrat se práva či spravedlnosti takové soudní uspořádání přímo mařilo.
Existovaly jen tři druhy rozsudků, jež mohly stanné soudy vynést. Jedním bylo osvobození, ale to se dělo jen zcela výjimečně (i když k několika takovým jednotlivým případům přece jenom došlo).
Tím dalším byl trest smrti, jenž se po vynesení okamžitě vykonával. Kounicovy koleje v Brně a ruzyňská jízdárna v Praze sloužily k tomuto účelu do začátku prosince 1941, pak byli odsouzení odesíláni k likvidaci do koncentračního tábora Mauthausen. V něm skončily například osudy většiny dopadených spolupracovníků československých parašutistů, kteří v květnu 1942 Heydricha konečně vyřídili.
Třetím typem rozsudku bylo předání odsouzeného gestapu, což pro něj představovalo "lístek" do koncentračního tábora s označením R.U. (Rückkehr unerwünscht - návrat nežádoucí), tedy také na téměř jistou smrt. Odsouzení z Prahy a Brna byli odesíláni do Mauthausenu, odsouzení z Ostravy do Osvětimi. Proti rozsudkům nebylo odvolání.
Výjimečný stav byl na většině území protektorátu zrušen až 1. prosince 1941, v oberlandrátech Praha a Brno dokonce až 20. ledna 1942. Do tohoto data vynesly stanné soudy celkem 486 trestů smrti a 2242 trestů deportace.
21
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
