Zachraňoval životy a pomáhal lidem jako chirurg při válce v Perském zálivu, následně založil Šestou polní nemocnici, aby jako její velitel opět pomohl, tentokrát v Albánii a také v protiteroristické misi v Afghánistánu. S kolegy a válečnými veterány si nyní připomíná třicetileté výročí od mise v Zálivu a dvacet let od humanitární mise v Turecku. Řeč je o plukovníku v záloze a lékaři Jindřichu Sittovi z Plzně.

Jako kluk vyrůstal na pražském Žižkově, a válčil s partou vrstevníků u strýce v Kolodějích, kde do svého praku nabíjel ocelové šrouby a matice v bojích proti jiné partě.

A jako snad všechny děti před více než půl stoletím, trávil veškerý volný čas venku. „Pamatuju si, že tam stál velký dřevěný sněhový pluh, který se zapřahal za koně. Neměli jsme už žádné střelivo do praků, tak jsme všechny šrouby a matky odmontovali z toho pluhu. Jenže když pak napadl sníh, přijeli, zapřáhli a pluh se jim rozpadl,“ vzpomíná na dětství Jindřich Sitta, který se narodil v Zemské nemocnici roku 1955 v Praze, vystudoval vojenské gymnázium a pak vysokou školu, tedy Vojenský lékařský výzkumný a doškolovací ústav Jana Evangelisty Purkyně. Od roku 1986 žije v Plzni.

Boje klukovských part v dětství ale nebyly předurčením pro jeho další život spojený s armádou a lékařstvím. „Táta byl chemik a šéf kriminalistické laboratoře, a já chtěl dělat chemii,“ říká. Jenže shodou okolností a náhod se dostal na vojenské gymnázium, kde začala Jindřichova vojenská kariéra, která ho dovedla až do několika vojenských i humanitárních misí.

Tou první byl zmiňovaný Perský záliv. Psal se rok 1990. „Byl to veliký kus bláznovství, který pramenil z touhy někam se podívat. Také šlo o to, odzkoušet si v praxi, co jsem se naučil při teorii. Válečná medicína je svým způsobem úžasná, je to o záchraně lidských životů a právník se vám nekouká přes rameno jako v civilu. Jde o medicínu, kdy improvizujete v šílených podmínkách. Další motivací byly i peníze, ale osm set dolarů za měsíc ve válce je právě to bláznovství,“ dále vzpomíná a vypráví Jindřich Sitta. Jejich jednotka měla vyjet a plnit humanitární úkol v týlu. „Jenže úkol se změnil a my šli k saúdskoarabským brigádám. Nakonec jsem se se svou pojízdnou převazovnou účastnil útočné operace vedle velitelského stanoviště. V poušti jsem viděl naše první tanky jedoucí vpředu. Je nač vzpomínat, i na to, že za těch půl roku jsem shodil šestnáct kilo. To, že jsme nepřítele převálcovali, byli úspěšní a přežili jsme, to vás nakopne na celý život.“

Přepravní letoun.Zdroj: Foto poskytl jindřich Sitta

Účast ve válečném konfliktu měla svůj vliv i na rodiny vojáků. „Dopisy měly asi měsíční zpoždění, telefonické spojení neexistovalo, v televizi šla válka v přímém přenosu. Lidé měli strach, že Sadám vrátí rakety třeba i do Prahy. Kvůli mediální masáži a embargu na informace o svých vlastních lidech, žily naše rodiny možná ve větším strachu, než jsme měli my tam,“ poukazuje válečný veterán s tím, že je horší v televizi vidět přímé zásahy bomb, než na místě slyšet jen vzdálené výbuchy.

Záhadný balíček z Perského zálivu vyvolal zděšení

Poslat domů balíček nebylo jednoduché, přesto se to ale podařilo. Ovšem pak musela zasahovat i policie a pyrotechnik. „Po jednom novináři z delegace, co k nám přijela, jsem poslal pouštní kamínky v plechovce. Jako dárek pro mojí ženu Libušku. Jenže novinář přišel k našemu bytu, zazvonil, položil balíček na rohožku a odešel. Manželka volala, že má neznámý balíček na rohožce, dostala pokyn nechodit ke dveřím. Přijel pyrotechnik a docela se prý klepal, když mu v plechovce chrastily kamínky…“ vypráví dnes už s úsměvem příhodu starou tři desetiletí.

Vojáky i lékaře v Perském zálivu leccos překvapilo. „Setkali jsme se s technikou našeho přítele, který ale ještě před půl rokem byl náš nepřítel. Už v Ruzyni přistála letadla, která tam nikdy nebyla, křídla široká daleko přes ranvej. Také jídlo, my byly zvyklí na guláš z polní kuchyně, ale při mezipřistáních byly k dispozici rautové stoly, postele k odpočinku, hygienické balíčky. Bylo o nás dobře postaráno. Dalším překvapením byla noční zima v poušti. Nakupovali jsme plynové bomby, abychom si to ve stanech aspoň trochu zahřáli. Žehrali jsme na to, že jsme si nepřivezli kamna, ale čím bychom tam topili, když na poušti není ani kousek klacku. Když jsme v květnu pak odlétali zpět, byl padesátistupňový rozdíl teplot ve dne a v noci. I když v noci bylo pak dvacet nad nulou, přišlo nám to jako zima. Spali jsme v pyžamu, na tom tepláky a ve spacácích.“

V poušti se lékař setkal s jednou zvláštností. „V Perském zálivu vůbec nehnisaly rány. Ta poušť je tak vyprahlá, že tam nejsou choroboplodné zárodky. Rány se hojily krásně, čistě, bez infekce. Dalším překvapením byl americký MASH, systém zdravotnického zabezpečení. Když jsem pak stavěl 6. polní nemocnici, vycházel jsem právě ze zkušeností, které jsem nabral v Perském zálivu,“ poukazuje plukovník ve výslužbě.

Z války ke snu o větrném mlýnu

Po návratu ze Zálivu se Jindřich Sitta začal věnovat stavbě 6. polní nemocnice. Nebylo to vůbec jednoduché, ale dílo se podařilo a v 1999 vyrazil pan Jindřich jako velitel 6. polní nemocnice do Albánie. Pomáhal také v Turecku při zemětřesení a při misi v Afghánistánu, kde 6. polní nemocnice fungovala přímo v Kábulu. Dnes má válečný veterán Jindřich Sitta smělé plány ryze civilní, lékařské praxi se už nevěnuje. „Poslední operaci jsem dělal v roce 2003 v Afghánistánu, kde jsem odoperoval afghánského generála, který měl zánět žlučníku.“

V současné době je výkonným ředitelem jedné a jednatelem druhé firmy. Byl prvním místopředsedou Československé obce legionářské a má velikého koníčka. Tím je nyní touha vnést na Tachovsko trochu historie v podobě stavby, která v širokém okolí celého Plzeňska nemá obdoby. „Můj sem je postavit ve Dvoře Krasíkov větrný mlýn německého typu. Na Moravě, kam jezdím pro inspiraci, stávalo kdysi údajně až tři sta takových mlýnů německého typu, zůstaly tam jen dva. Je mi líto, že mizí z české krajiny,“ sní pan Jindřich a dodává, že mlýn musí být postaven naprosto stejně, jako ho stavěli naši předci, tedy stejnou technikou a z původních materiálů bez pomoci moderních technologií. Ve Dvoře Krasíkově by se tak uzavřel okruh ukázek původního zemědělství, od sečení, čištění obilí až po umletí mouky. Sen válečného veterána dostává konkrétní obrysy, připravuje projektovou dokumentaci.