Kliknutím zvětšíteZvláštním paradoxem Ruska je hromadný instinkt mít v čele státu autoritativní vůdce, působící na masy odlišných lidí spíše jako symbol, jenž jim poskytne pocit identity, a tedy i jednoty (často vyjadřovaný slovy: Stojím za tím a tím), přestože takoví vůdci prakticky bez výjimky zklamou. Jejich vláda končívá rozvratem, protože postavení všemocné a všemi obdivované ikony se s normálním řešením vnitřních i zahraničních problémů prostě nesrovnává. Správu země tak podobní vůdci dříve či později vymění za budování kultu vlastní osobnosti.
Konec carismu
Svým způsobem to byl i případ posledního ruského cara Mikuláše II., donuceného právě před 105 lety, dne 15. března 1917, abdikovat a ukončit tak třísetletou vládu dynastie Romanovců na ruském trůnu.
Dne 8. března 1917 začala v Rusku již druhá revoluce, kterou, podobně jako tu první v roce 1905, odstartovaly nepokoje a stávky v Petrohradě, tradičním sídelním městě ruských panovníků. Stávkovalo se zejména kvůli nedostatku potravin.
O týden později, dne 15. března, skončila staletí carské vlády v Rusku abdikací Mikuláše II. Rusko udělalo dramatický krok blíže ke komunistické revoluci.
Většina Rusů už totiž ztratila v roce 1917 jakoukoli víru ve vůdčí schopnosti carského režimu. Vládní korupce byla nekontrolovatelná, ruská ekonomika zůstávala zaostalá a Mikuláš opakovaně rozpouštěl Dumu, ruský parlament zřízený po revoluci v roce 1905, pokud se stavěla proti jeho vůli.
Kdo vlastně byl Mikuláš II., a proč s ním byla tehdy taková nespokojenost, když až dodnes přetrvává v Rusku nostalgie po carském režimu?
Země spěla k rozvratu
Mikuláš II. nastoupil na trůn po smrti svého otce Alexandra III. dne 26. května 1894. V té době přebíral problémovou a zaostalou zemi s obrovskými sociálními nerovnostmi – většinu ruské půdy drželi velkostatkáři využívající drobné rolníky k levným námezdním pracím a průmyslový vzestup velkých měst neprovázelo v Rusku zlepšování pracovních podmínek dělníků.
Oba tyto faktory vedly k rostoucím sociálním nepokojům a k tomu, že Rusko čelilo v době nástupu nového cara vážné společenské i hospodářské krizi.
Sám Mikuláš II. bohužel jejímu růstu ještě napomohl tím, že usiloval o autokratickou a absolutistickou monarchistickou vládu (v Rusku známou jako samoděržaví) v situaci, kdy stále více vrstev obyvatelstva volalo po větší účasti na správě veřejných věcí. Vize liberálů označoval za „nesmyslné sny“ a odmítal vnímat, že sám na řízení státu svými schopnostmi nestačí.
„Současníci nejednou poznamenali, že by byl ideálním anglickým venkovským šlechticem, na samoděržavného vládce se však naprosto nehodil,“ píše se o Mikuláši II. v Dějinách Ruska.
Rusko-japonská válka zažehla revoluci
První velký krok k carovu budoucímu pádu se udál v souvislosti s vypuknutím rusko-japonské války na Dálném východě v únoru 1904.
Tato válka o nadvládu nad Mandžuskem a Korejským poloostrovem se mohla v ruském vnitrozemí jevit jako vzdálená, pro cara však měla závažný důsledek v tom, že odhalila hospodářskou a vojenskou slabost ruského samoděržaví. Ruská inteligence začala ve jménu zlepšení poměrů žádat větší demokratizaci společnosti, vytvoření parlamentu a uvolnění některých svobod.
Ve velkých městech jako Petrohrad navíc začal sílit vliv dělnických mas. Když došlo koncem prosince 1904 k propuštění několika dělníků z petrohradského Putilovského závodu, vstoupilo v prvním lednovém týdnu až půl milionu dělníků ve více než 600 petrohradských továrnách do stávky.
Následoval vznik „Petice caru Mikuláši II.“, žádající zlepšení pracovních podmínek, zrušení cenzury a náboženskou toleranci. Petice měla být carovi předána v neděli 9. ledna (podle juliánského kalendáře) během pokojné manifestace k Zimnímu paláci.
Pokus o její doručení však skončil masakrem. Až padesátitisícovému průvodu demonstrantů se postavil do cesty jezdecký oddíl granátníků a příslušníci 93. Irkutského pěšího pluku, kteří vytvořili v Petrohradu živou stěnu, a když se dav na jejich výzvu nerozešel, zahájily do něj palbu. Celkový počet mrtvých se v různých pramenech liší, pohybuje se od 200 až do 4 600 zabitých a dalších raněných.
Událost vstoupila do dějin jako „Krvavá neděle“ a zažehla první ruskou sociální revoluci, která ještě během ledna uvrhla celou zemi do chaosu. Ve více než 120 městech se stávkovalo a demonstrovalo.
První ústupek
Carově popularitě nijak nepřidalo ani to, že rusko-japonská válka skončila v září 1905 katastrofální ruskou porážkou.
Mikuláš II. musel za těchto okolností přistoupit k ústupkům. Dne 17. října 1905 proto vydal takzvaný Říjnový manifest, celým názvem Manifest o zdokonalení státního zřízení.
Šlo o historický dokument, v němž sliboval lidu první záruky základních občanských svobod (osobnosti, vyznání, slova, shromažďování, spolčování) a rozšíření volebního práva do Státní dumy, tedy jakéhosi zárodku ruského parlamentu. Bez jejího souhlasu neměl nadále vstoupit žádný zákon v platnost.
Zdánlivě tak přestal být neomezeným vládcem, jenže ve skutečnosti si svou autoritativní pozici podržel – byť totiž dal Státní dumě pravomoc schvalovat zákony, při některých zásadních rozhodnutí, například ve vojenské oblasti, se na ni vůbec neobracel, a i při zákonodárství mu zůstávalo právo veta. Také vláda se mu nadále zodpovídala.
„Manifest znamenal konec autokracie v Rusku, ale je důležité podotknout, že car podepsal manifest pod nátlakem a nebyl morálně vázán ho dodržet. Zároveň nebyla v manifestu řeč o vzniku první ruské ústavy. A ačkoliv byly omezeny pravomoci panovníka, tak v podstatě stále vystupoval jako autokratický vůdce, protože měl možnost jmenovat a odvolávat členy vlády,“ píše historik Richard Pipes v Dějinách ruské revoluce.
Říjnový manifest se tak nestal základem k demokratickému zřízení, a třebaže ho většina liberálů přivítala jako známku politického uvolnění, protesty proti Mikuláši II. pokračovaly.
První světová válka přinesla pád
V roce 1914 vedl Mikuláš II. svou napůl rozvrácenou zemi do další nákladné války, která pro ni znamenala katastrofu. Imperiální Rusko nebylo schopné se vojensky vyrovnat industrializovanému Německu a ruské ztráty byly větší než v jakékoli válce předtím. Ruští vojáci byli vyčerpaní a ničivé porážky na východní frontě demonstrovaly carovo neúčinné vedení.
V zemi také sílil tlak, protože nákladné vedení války rozvrátilo hospodářství a zásobování obyvatelstva jídlem vázlo. To vše vedlo k tomu, že se radikalizovaly i dosud umírněné vrstvy a celá ruská společnost začala volat po carově svržení.
Dne 8. března 1917 vyšli do ulic ruského hlavního města Petrohradu demonstranti dožadující se chleba. Protest podporovalo na 90 tisíc stávkujících petrohradských dělníků i dělnic, protože ve válečné době na mnoha místech nastoupily namísto mužů odvedených na frontu ke strojům ženy. Demonstranti se střetli s policií, ale odmítli opustit ulice.
Dne 10. března se stávka rozšířila na všechny petrohradské dělníky a rozzuřené davy napadly policejní stanice. Několik továren začalo volit své zástupce do „petrohradského sovětu“ neboli rady dělnických výborů, což byl způsob samosprávy, který byl poprvé vyzkoušen již během revoluce v roce 1905.
Dne 11. března povolaly carské úřady k potlačení povstání jednotky petrohradské vojenské posádky. Došlo k dalším střetům v ulicích, při nichž vojenské pluky opět zahájily palbu do demonstrantů. Ti však odmítli vyklidit ulice a jednotky začaly ve svém postupu proti nim kolísat. Týž den Mikuláš II. znovu rozpustil Dumu.
Samoděržaví končí
O den později revoluce zvítězila, když petrohradská posádka v počtu asi 150 tisíc vojáků přešla postupně pluk po pluku na stranu demonstrantů. Vojáci následně vytvořili výbory, volící své zástupce do Petrohradského sovětu.
Carská vláda byla nucena odstoupit a Duma vytvořila prozatímní vládu, jež chtěla převzít od Petrohradského sovětu kontrolu nad revolucí.
Petrohradský sovět vydal 14. března „Rozkaz č. 1“, jímž nařídil ruským vojákům a námořníkům, aby poslouchali pouze ty rozkazy, které nejsou v rozporu se směrnicemi Sovětu. Následujícího dne, 15. března, se car Mikuláš II. vzdal trůnu ve prospěch svého bratra Michaila. Ten tuto nabídku odmítl, což znamenalo konec ruského císařství.
Nová provinční vláda, tolerovaná Petrohradským sovětem, doufala, že udrží Rusko ve válce, docílí vítězného obratu na frontě a současně se jí podaří nakrmit národ a ukončit domácí krize. Byl to náročný úkol, který jí navíc brzy ztížilo nasazení „páté kolony“: německé císařství dopomohlo k návratu do Ruska Vladimiru Iljičovi Leninovi, vůdci bolševické revoluční strany, který s vědomím německých úřadů opustil svůj exil ve Švýcarsku a za pomoci německých peněz se přes Švédsko a Finsko vrátil domů, aby převzal kontrolu nad ruskou revolucí.
Tento úkol splnil a počátkem listopadu 1917 (podle starého ruského kalendáře v říjnu) uskutečnil tzv. Velkou říjnovou socialistickou revoluci.
Mikuláš II. a jeho rodina se ocitli v internaci, nejdříve v paláci Carskoje Selo, poté v Jekatěrinburgu poblíž Tobolska. V červenci 1918 se k Jekatěrinburgu přiblížily československé legie, což vyvolalo u bolševické vlády obavy, že by Mikuláš II. mohl být zachráněn. Nad císařskou rodinou byl proto vynesen rozsudek smrti a v noci na 17. července 1918 byli Mikuláš, jeho žena, děti a několik jejich sloužících postříleni.
21
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
